Novysmer.cz - nezávislý informační portál

Jméno Klimenta Vorošilova je i nyní uchováno v paměti miliónů sovětských lidí. Jeho jméno nesla Akademie Generálního štábu sovětských ozbrojených sil, určená pro přípravu „mozku" armády. Jeho jménem byly nazvány města, vesnice, kolchozy a sovchozy... S jeho jménem bylo spojeno množství hrdinských legend, které vychovávaly nejedno pokolení sovětské mládeže.

„Až nás poste do boje soudruh n'?lin a první maršál nás v boj poje," znělo v pochodových proudech vojáků, odcházejících na fronty Vetké vlastenecké války, „Vždyť s'námi je VoroŠilov, první rudý důstojník," zpívali pionýři už v roce 1926, kdy se nespoutané pochlebováni na adresu mocných ještě nenosilo tak jako později.

V nejbližším Stalinově okolí bylo Vorošilovovi vyhrazeno významné místo. V průběhu patnácti let {1S2S až 1940) stál v čele lidového komisariátu (ministerstva - pozn. red.) obrany. Považoval se za vynikajícího vojevůdce. Byl členem politického byra ústředního výboru strany, maršálem Sovětského svazu.

Osud tohoto člověka se přesně shodoval s tehdy populární hollywoodskou legendou o prostém chlapci, který se stal milionářem. Ovšem s jednou podstatnou změnou — byla to čistě stalinská varianta hollywoodské legendy.

ZNÁMOST S KOBOU

Klim Vorošílov se narodil v roce 1881 v rodině železničního hlídače. Jeho matka se živila jako kuchařka a pradlena. Všichni členové rodiny, dospělí i děti, byli negramotní. Do svých deseti let Klim musel pást krávy majetných lidí, aby alespoň nějak pomohl rodině. Teprve ve třinácti mohl dva roky navštěvovat základní školu. Tím se jeho vzdělání završilo.
V mládí Klim pracoval v různých závodech. Zaujala ho revoluční činnost a přimkl k bolševikům. Už v roce 1906 byl delegátem IV. sjezdu strany (konal se ve Stockholmu - pozn. red.). Zde došlo k jeho prvnímu setkání se Stalinem.

Stalo se, že pětadvacetiletého Voloďu Antimekova (stranický pseudonym Vorošilova) a sedmadvacetiletého Kobu (jeden z pseudonymů Džugašviliho-Stalina) ubytovali v jednom pokoji. Oba mladí lidé, obdařeni ctížádostivosti, našli společnou řeč. V každém případě právě stockholmským setkáním začíná jejich společná, téměř padesátiletá cesta. Cesta osobního triumfu lemovaná i tragédií miliónů lidí.

ROZHODUJÍCÍ SETKÁNÍ

Občanská válka ostře změnila Vorošilovův osud. Celkem rychle na sebe upozornil jako vojenský organizátor, obdařený statečností a schopností orientovat se v operativní situaci. Ale určitě ne poslední rolí sehrálo ve Vorošilovově služebním postupu jeho nové setkání se Stalinem. Došlo k němu v březnu roku 1918 při obraně Caricynu. Stalin nedůvěřoval vojenským odborníkům z řad carských důstojníků, kteří dobrovolně přešli na stranu revoluce. O Vorošilovovi se vůbec nedalo hovořit jako o „bílé kosti". A také on nedůvěřoval „bývalým", což oba sblížilo.

Stalin o své vlastní vůli odstranil z funkce a pak přikázal uvěznit velitele obrany Caricynu i celý štáb vojenského okruhu. Jenom zásah inspekce z centra odvrátil potrestání vojenských odborníků.

Později Lenin velmi kritizoval velké ztráty (více než 60 tisíc lidí), které utrpěli na této frontě rudoarmejci kvůli neschopnému velení. Navíc Stalin a Vorošilov pokračovali ve vyjadřování nedůvěry vojenským odborníkům a bojovali proti dalším velitelům frontu. Konflikt se rozrostl do takových rozměrů, že se jím musel zabývat ústřední výbor strany. Vorošilov Stalina aktivně obhajoval a považoval jeho lokálpatriotismus za absolutně správný.

Na VIII. sjezdu strany v roce 1919, kde se diskutovalo o armádě, Vorošilov pokračoval v obhajování partyzánských metod velení v armádě a požadoval, aby armáda odmítla jako velitele profesionální vojáky — bývalé důstojníky carské armády.
Vorošilov se podřídil závěrům strany (jeho stanoviska ostře kritizoval Lenin). Ty byly orientovány na vytvoření pravidelné armády, Vorošilov se však nikdy nezbavil sklonu k partyzánštině.

Velký vojevůdce Georgij Žukov charakterizoval Vorošilova (podle slov spisovatele Konstantina Simonova) takto: „...ve vojenských otázkách zůstal diletantem, nikdy je neznal hluboko a vážně. Ovšem zaujímal vysoké postavení, byl populární a považoval se za plnoprávného vojáka..."

Ale jenom vlastní požadavky na to, aby velel ozbrojeným silám tak rozlehlé země jako je SSSR, nestačily. Pravda, podle vzpomínek těch, kteří měli možnost s Vorošilovem se účastnit bojových akcí, se vyznačoval netuctovou osobní chrabrostí. Ovšem i to je málo, aby se člověk mohl stát ministrem obrany. Cožpak jen díky osobní statečnosti udělal bývalý negramotný pastýř tak oslnivou kariéru?

V ČELE KAVALERIE

Zvláštní místo v legendě o Vorošilovovi zaujímá 1. jezdecká armáda, která sehrála důležitou úlohu v řadě vítězství mladé sovětské republiky na frontách občanské války. V době formování armády — od 19. listopadu 1919 do května 1921 byl Vorošilov nepřetržitě členem jejího velení.

Ovšem úloha Vorošilova, stejně tak jako úloha velitele 1. jezdecké armády Semjona Buďonného se při organizování sovětské kavalerie, při vypracovávání její taktiky, mnohá léta zveličovala. Opravdovým organizátorem rudého jezdectva a jeho taktikem byl Boris Dumenko. Začal s nevelkým jezdeckým oddílem, ale za krátký čas dokázal sestavit celou armádu. V té době však těžce onemocněl a nemohl se stát jejím velitelem. Do čela jezdectva se dostal jeho pomocník Buďonnyj, kterému pak v dvojici s Vorošilovem připsali všechny zásluhy při vytvářeni 1. jezdecké armády.

Když koncem roku 1919 uzdravený Dumenko uskutečnil neopakovatelný úspěšný pochod od Caricynu do Novočerkasska, zfalšovali jeho „případ". Dne 29. března roku 1920 předal Buďonnyj, Vorošilov a ještě jeden člen revoluční vojenské rady vojenskému tribunálu prohlášení, ve kterém tvrdili, že Dumenko se snažil získat Buďonného ke společnému vystoupení proti sovětské moci.

Dne 11. května 1920 byl skutečný organizátor 1.jezdecké armády spolu se svým štábem zastřelen. Zato Vorošilov dostal první řád Rudého praporu. Druhý si zasloužil za potlačeni vzpoury námořníků v přístavu Kronštadt.

I když Vorošilov nebyl profesionálním vojákem, ponechali ho i po skončení občanské války v armádě. V letech 1921 až 1924 byl velitelem významného Severokavkazského okruhu. Od května 1924 velel Moskevskému okruhu. V roce 1925, kdy ústřední výbor strany přijal rezignaci Trockého, se Vorošilov stal také náměstkem lidového komisaře obrany. A po smrti Frunzeho zaujal jeho místo — tedy nejvyšší funkci v ozbrojených silách země.

PRVNÍ RUDÝ MARŠÁL

Koncem dvacátých let si Vorošilov ještě zachovával částečnou samostatnost a schopnost zdravě hodnotit události. Když v roce 1928 až 1929 začal Stalin ožebračovat rolnictvo, Vorošilov občas na jednání politického byra vyjadřoval pochybnosti o správnosti této politiky. Obával se, že nespokojenost rolníků se odrazí na bojové schopnosti Rudé armády, vytvářené hlavně z rolnické mládeže.

Vorošilov byl neobyčejně ctižádostivý. Proto Stalin, který se přesně vyznal v lidských slabinách, toho chytře využíval, aby ho k sobě připoutal. Mnohé životopisy Vorošilova se začaly objevovat ještě v letech, kdy Stalin říkal se skromností: „Ještě nepřisel čas psát životopis Stalina."

Ale když tento čas „nastal", Vorošilov nezůstal pozadu. Právě on položil základ k mýtu o Stalinovi jako největším vojevůdci občanské války. Koncem roku 1929 o tom uveřejnil v sovětském tisku velkou stať pod názvem "Stalin a Rudá armáda."
Už ve třicátých letech byl Vorošilov považován za největšího přítele Stalina. Jezdili spolu na lov, trávili spolu dovolenou na jihu a čas na Stalinově chatě. Energická osobnost Stalina postupně jakoby pohlcovala osobnost Vorošilova. Stalin se pro něho stal idolem, kterému bylo potřeba se klanět.

REPRESE V ARMÁDĚ

Při analýze archívních dokumentů ze třicátých let se dostávají na povrch rozpory, které vznikaly mezi vojenskými veliteli. Podstata těchto rozporů je — stručně řečeno — následující:

Při určování prioritních směrů v rozvoji ozbrojených sil SSSR se objevily dvě tendence. Z jedné strany to byli lidé, kteří chápali perspektivy vojenskotechnického pokroku. Z druhé strany to byla konzervativní část vojáků, která se přikláněla k aplikaci zkušeností z občanské války. Největší zastánce prvního směru byl talentovaný vojevůdce Michail Tuchačevskij, představitelem druhého byl — za vydatné podpory Stalina — všemocný lidový komisař obrany Vorošilov. On a jeho přívrženci poslali své oponenty na popraviště.

Rozkaz lidového komisaře obrany Klima Vorošilova ze dne 7. června 1937 oznamoval: „Od 1. do 4. června 1937 se za přítomnosti členů vlády uskutečnilo zasedání vojenské rady při lidovém komisaři obrany SSSR. Na jednáni vojenské rady byl vyslechnut a prodiskutován můj referát o odhalení lidovým komisariátem vnitra (NKVD — pozn. red.) zrádcovské, kontrarevoluční a fašistické organizace, která byla přísně zakonspirována, existovala dlouhou dobu a prováděla podlou, podvratnou, záškodnickou a špionážní činnost proti Rudé armádě."

Nedostatek důkazů byl v tomto materiálu bohatě nahrazen množstvím hrozných přívlastků. Desítky nejlepších velitelů, nazvaných „fašisty", zaplatily za úsilí o obnovu armády vlastními životy. Sovětský lid stál tento rozkaz desítky miliónů životů, neboť před útokem německých fašistů na SSSR v červnu 1941 byly ozbrojené síly země zbaveny velení. Stalo se tak díky „péči o ně" ze strany Vorošilova a Stalina. Dnes jsou tyto skutečnosti dostatečně známy.

V prvních letech války, kdy působil ve funkci velitele Leningradského frontu, se Vorošilov choval statečně, ale pracoval zmateně. Často jezdil na přední kraj fronty, do pásma, odkud byl protivník přímo vidět, ale vojska řídil velmi špatně. Proto byl na jeho místo jmenován Georgij Žukov, kterému se podařilo vytvořit legendární obranu Leningradu.

Během války se Vorošilov dočkal ještě několika neúspěšných operací, uskutečněných z jeho iniciativy.

Ale jedenáct let po válce, u příležitosti svých 75. narozenin, mu byl udělen první titul hrdina Sovětského svazu.

VE STÍNU BÝVALÉ SLÁVY

Po smrti Stalina v roce 1953 se Vorošilov stal předsedou prezídia Nejvyššího sovětu SSSR. Bál se však prozrazení a proto aktivně vystupoval proti odhalováni kultu osobnosti Stalina, k čemuž se odhodlal Chruščov na XX. sjezdu KSSS. Proto v roce 1957 se spolu s několika význačnými politickými činiteli z nejbližšího okolí Stalina, Vorošilov ocitl v antichruščovské skupině. Ta však byla poražena. Po XXII. sjezdu KSSS v roce 1961 vyloučili její členy ze strany. Vorošilova tento osud minul — stačil se kát ještě v průběhu sjezdu.

V roce 1968 vydal první část knihy "Vyprávění o životě", kde vysoce hodnotil Stalina. Vždyť jeho odhalování už v té době nebylo „módní". Část tehdejšího vedení strany se snažila zesvětlit jeho památku. Druhou část svých memoárů Vorošilov vydat nestačil: dne 2. prosince 1969 zemřel.

V posledních letech svého života svým známým často říkával: „Chtěl bych, aby mne pochovali u kremelské zdi." Jeho přání se vyplnilo a Leonid Brežněv položil na jeho hrob věnec.

Obr. Stalin a Vorošilov (druhý zleva)

Archiv NoS