Ze Světa

Lvovské dojmy

ukStrávil jsem ve Lvově tři dny, od 26. do 29. září roku 2014.

Abyste nepochybovali, jsem Žid, žiju v Izraeli, dle vlastního přesvědčení jsem sionista.


Myslel jsem, že fašismus má místo na Ukrajině, ale jako marginální jev, jehož měřítko je silně přehnáno ruskými médii. Navštívil jsem nedávno Kyjev a Oděsu a neviděl jsem žádný fašismus. Ale můj výlet do Lvova velmi proměnil můj názor.

Takže, měl jsem tři dny volna a rozhodl jsem se navštívit Lvov. V Izraeli jsou svátky, stejně jsem neměl co dělat. Jako budoucí rozvedený muž jsem se na internetu seznámil s mladou Ukrajinkou z Vinnycje. Proč bych nezajel seznámit se blíž? V poslední době z tohoto důvodu často na Ukrajinu létám. Byl jsem v Oděse a Kyjevě. Pozval jsem ji projít se po Lvově, protože jsem slyšel, že Lvov a Zakarpatí jsou velmi krásná místa. Rozhodl jsem se podívat vlastníma očima…

Navíc se můj děd narodil v Grejdelce (obec Gorodok), židovském městečku 25 km od Lvova, dnes je součástí Lvova. Měl tam košer-uzenářství. Za tohle ho v roce 1939, když bolševici okupovali východní Polsko, respektive osvobodili západní Ukrajinu (ať se to formuluje jakkoli), jako sociálně cizí element deportovali do Tomské oblasti, a tím mu zachránili život. Zbytek mé rodiny, jež se dočkala roku 1941, shořel v Holocaustu. Proto pro mě byla cesta do Lvova také pokusem dotknout se svých kořenů.

Co jsem uviděl:

Lvov je opravdu velmi krásné město a v Zakarpatí je opravdu velmi krásná příroda. Ale tato krása netěšila mé srdce. Moje myšlenky poutalo něco jiného. Můj hotel se nacházel v historickém centru města, a ráno, když jsem šel na procházku, jsem narazil na obrovský pomník Stepanu Banderovi a bojovníkům Ukrajinské povstalecké armády (UPA). Věděl jsem, že byl ve Lvově otevřen tento monument, a byl jsem na to morálně připraven. Dokonce mám normální vztah k náhrobkům německých vojáků, které se vyskytují po celé Evropě. To jsou dějiny. Jsou složité. Lidé nevěděli, nerozuměli, byli spoutaní strachem. Pro nás, vzdálené potomky, je složité soudit lidi, kteří žili v té strašné době.

lvov1

Byl jsem připravený spatřit skromný náhrobkový kříž: „Pane, přijmi duši Stepana Bandery a všech bojovníků UPA, a odpusť jim hříchy, jelikož člověk je slabý a neví, co činí.“ Ale o pokání tady nešlo ani trochu. Díval se na mně dvacetimetrový idol, ve stylu stalinského empíru. Díval se na mně vítěz, otec vlasti a hrdina. Hlavní ulice města je pojmenovaná podle Stepana Bandery!

Minutu jsem se bál, pak strach vyprchal a bylo mi nesnesitelně hnusně a odporně. Natolik odporně, že jsem chtěl jít blíž a plivnout na náhrobek toho upíra.

KGB, FSB a Putinovi nedůvěřuji, co jsou ale tito za hrdiny?! Lupiči, vrazi a šakali!!! I k německým fašistům mám větší respekt. Ti jsou krvaví vlci, ti druzí jsou hnusní šakali. Němci aspoň za své blouznivé nápady prolévali pod Stalingradem svou krev. Tamti preferovali jít do trestních oddílů. Patří jim sláva? Sláva hrdinům? Jaký národ, takoví hrdinové.

Zeptal jsem se našeho průvodce, zda ví něco o Lvovské pohromě, která se odehrála v té době. Odpověděl, že to je Putinova propaganda. Na konci prohlídky jsem ho poprosil povědět něco o tom, co ví o genocidě židovského obyvatelstva Lvova v letech druhé světové války. A také jsem ho poprosil, aby nám ukázal památník obětem Lvovského Holocaustu, anebo pamětní ceduli na místě lvovského ghetta.

Průvodce odpověděl, že za všechno mohli Němci, že sám je málo obeznámen s těmito kapitolami Lvovské historie, a že návštěva těchto míst není v programu poznávacího zájezdu.

Jen si představte – před válkou z třísettisícového obyvatelstva Lvova tvořili 130.000 Židé. Z nich zbylo jen 300 lidí. Zbytek shořel v Holocaustu. Není to malá tragedie. Město by mohlo pořídit velký pamětní komplex. Ale zdá se, že veškeré peníze dali na památník Banderovi. Tam, kde ctí památku katů, není místo pro úctu k jejich obětem. Později jsem našel na internetu památník obětem lvovského holocaustu, podle fotky je mnohem skromnější, než památník Banderovi, prohlídky tam nevodí, ulice na jeho památku nepojmenovávají.

Mimochodem, před dvěma měsíci jsem byl v Oděse, také se seznámit se svobodnou mladou Ukrajinkou. Na poznávacím zájezdu průvodce hodně vyprávěl o zabíjení Židů v Oděse a ukázal jejich památník. Ukázali nám i katakomby, památník oděských partyzánů, kteří nejenom mlátili Němce, ale také ve svých katakombách ukrývali Židy.

Dvě Ukrajiny, jakoby dvě různé země. Mluví stejným jazykem, ale myslím si, že kdyby během války oděsští partyzáni potkali banderovce, jejich střet by nebyl mírný. Můžete mi říct, že jsem proruský komunista, ale osobně více sympatizuji s oděsskými partyzány s rudými hvězdami, než s banderovci se svastikami. Ale opakuji, jsem Žid a sionista.

Co ještě? V obchodech a restauracích se mnou odmítali komunikovat rusky. Při mé nabídce “We could speak English or Russian, what everyou want” se styděli, zkoušeli říct pár slov lámanou angličtinou, pak ale z úcty k Američanovi stejně přecházeli na ruštinu. „Hele, zjišťuji, že i rusky mluvíme, když se nám chce,“ – říkal jsem. Ale jenom tak, ze srandy.

Pak jsme šli do muzea lidové architektury „Ševčenkovský háj“, na ukrajinský folklorní festival. Prohlíželi jsme si výstavu domů, svezených ze všech konců Ukrajiny. Kolem chodili muži a ženy v krojích. Zpívali lidové písně. V improvizovaných prodejnách prodavačiv krojích nabízeli tradiční pokrmy.

Kozáci ukazovali, jak zacházet se šavlí, házet kopí, střílet z luku. 5 výstřelů za 10 hřiven. Jako terč sloužil portrét V. V. Putina. Nedotklo se mně to osobně, ale byl jsem znechucený. Při veškeré mé antipatii k tomuto politikovi bylo tohle už příliš zvířecké.

Najednou jako by mně kopnul proud. Všichni ti lidé v krojích měli na krku amulety se svastikou. Zeptal jsem se, co to je. Odpověděli, že starobylý kozácký amulet. Jeden takový jsem koupil a vyfotil, foto přikládám.

lvov2

Co to je, pokud ne svastika?

Měl jsem pocit, jako bych se dostal do filmu „Kabaret“ s Lizou Minelli. Do scény, kdy na prosluněné louce v Bavorsku sedí oblečeni do krojů rolníci a pijí pivo, najednou přijde světlovlasý kluk s andělskou tváří a začne zpívat “Tomorrow belong to me”. Pak se všichni ti malební bavorští vesničané zvedají, zvedají ruce a sborově křičí „Heil“.

Procházka pěšky po ulicích starého města mi způsobila další otřes. Nevadilo mi dokonce, že veškeré stěny byly popsány nápisy „Bandera přijde, udělá pořádek“, „Čí je řeč, toho je vláda“, „Rusa na gilotinu“. Nevadilo mi, že v obchodech se suvenýry se prodávala trička s nápisy „Jsem Banderovec“ nebo „Putin – chujlo“.

Šokovalo mně knihkupectví na centrálním náměstí „Trh“. U výlohy tohoto obchodu jsem zase dostal pocit, jako by mně zasáhli proudem, když jsem spatřil výběr knih: „Árijskou cestou“, „Nacionalista“, a hrůza, „Mein Kampf“ Adolfa Hitlera.

Všechno se postavilo na svoje místa. Nebudu předstírat naivitu, jsem přesvědčený, že lze s určitou snahou „Mein Kampf“ sehnat i v Moskvě a v Petrohradě, v Londýně a Paříži, New Yorku a dokonce v Tel Avivu. Ale nikdy ve svém životě jsem neviděl tu knihu ve výloze knihkupectví, navíc na náměstí v centru města! To jsem viděl teprve ve Lvově.

Opouštěl jsem Lvov s hrozným pocitem. Dlažba tohoto města je polita krví mých pradědů, mých nenarozených bratrů a sester (v doslovném významu, nikoli přeneseném), krví statisíců Židů, jež obyvatelé tohoto města vyhnali do Auschwitze. To tady ale není součástí dějin. V tomto městě kati neprojevili lítost. Dožívají svůj život v teplých postelích, obklopeniláskou a úctou. Když zemřou, stavějí jim památníky a přinášejí svíčky.

Katům vyrostly vnoučata, která se pyšní svými dědy. Stejný by pocit snad vznikl u poutníka, který by se ocitl v zámku hraběte Drákuly a uviděl by, jak se mrtví upíři zvedají ze svých rakví. Zjišťuje se, že druhá světová válka neskončila, ne všichni fašisté jsou zničeni. Tady jsou – vycházejí na novou přehlídku, oprašují starou uniformu, rozbalují vlajky a salutují svým kamenným idolům.

lvov3

Jako Izraelec mám otázku k izraelské vládě, k muzeu „Jad vašem“, k fondu Simona Wiesenthala. Vy, kteří dodnes hledáte Spravedlivé mezi národy, abyste jim udělili pocty, vy, kteří dodnes pronásledujete po celém světě nacistické katy, vy, kteří jste dostali do Izraele, soudili a oběsili nacistického kata číslo 1 Adolfa Eichmanna, jak jste mohli promeškat Lvovské obrození fašismu?!! Za co vám platím daně? Copak nevíte, kdo jsou Banderovci? Proč pak jste naplnili pusy vodou? Proč jste o tom nekřičeli na všech rozích? Proč jste nežádali o mezinárodní odsouzení, bojkot Ukrajiny?

Vzpomeňme, jak jsme v roce 2000 odvolali velvyslance z Rakouska, kde se gubernátorem Korutan stal neonacista Jörg Haider. Přičemž Haider si dovolil jen pár slov o tom, že ne všechno bylo za Hitlera až tak špatné: v Třetí říši byla poctivá politika obsazování pracovních míst, to, co není schopná dělat současná vláda ve Vídni“. Pouze toto. V Korutanech nikdo nestavěl dvacetimetrovou sochu Göringovi a hrdinům SS. Nikdo nerehabilitoval jejich památku. Přesto jsme tehdy organizovali mezinárodní bojkot Rakouska a donutili Haidera navždy odejít z politiky.

Tak proč, v tomto kontextu, je zde ta naprostá slepota vůči tomu, co se děje na Ukrajině? Nevšimnout si pomníku Bandery ve Lvově není možné. Vyjádřím svou myšlenku. Copak je to pro izraelskou vládu, pro všechny tyhle úředníky od Holocaustu, jenom výnosné podnikání? Možná Haider jenom nějakému konkurentovi šlápl na kuří oko a objednali si jeho zkompromitování? Veškerý tento antifašistský patos je jen způsobem odstranění konkurenta a banderovcijsou výhodným spojencem, protože jsou pro vstup Ukrajiny do EU a NATO, jsou proti Rusku? Hádat se s nimi znamená hádat se s Amerikou. Objednávka ohledně nich nepřišla. To znamená, že jejich fašismu si nesmíme všímat.

Pokud je to tak, nenávidím vás!

Myslím, že morálka musí být nad politikou. Žádné politické dividendy neomlouvají smlouvu s ďáblem. Miluji svůj národ, svou zemi, svůj Izrael. Tento týden určitě pojedu do Jeruzaléma, do Jad vašemu, a dám jim svoje lvovské suvenýry, svastiku, „Mein Kampf“, fotografie. Zeptám se, proč mlčí. Musím to udělat pro svůj národ, a proto, aby ti Banderové nemohli v klidu spát.

Arkady Molev

Zdroj: http://politikus.ru/articles/33628-lvovskie-vpechatleniya.html

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 6375