Z Domova

Neoprávněné restituce ve prospěch církví

inkviziceJak to vlastně bylo s církevním majetkem před únorem 1948? Byl »únorem« zcizen?

Úvahy o tzv. restituci církevního majetku byly nastoleny po politických změnách v roce 1989.  Stalo se tak v souvislosti se zahájením majetkového převratu, který měl dovršit politické změny. Otevřeně byl nastolen požadavek restitucí církevního majetku, který měl být údajně konfiskován a znárodněn po 25. únoru 1948.

 

Tato otázka majetkových nároků církví,   především církve římskokatolické, však není zdaleka tak jednoznačná. Před únorem 1948 církve a náboženské společnosti většinu dnes nárokovaného majetku de jure nikdy nevlastnily, ale měly jej pouze v užívání či správě. To byla historická záležitost mající své opodstatnění již v době habsburské monarchie.

Československá republika navázala po svém vzniku roku 1918 na tuto právní kontinuitu. Tento právní názor převládl i v první Československé republice. Opíral se o historicky a majetkově doložené skutečnosti. Nově vzniklá Československá republika a její politická moc se právě kvůli nábožensko-politické orientaci nového státu rozhodla oslabit vliv moci Vatikánu a začlenit do připravované pozemkové reformy i majetky spravované církvemi. Církvi bylo tehdy zabráno a parcelováno necelých 37 tisíc hektarů, tj. pouze 14 procent původního záměru záboru. Po roce 1945 byl některým institucím římskokatolické církve konfiskován pozemkový majetek na základě dekretu prezidenta republiky za kolaboraci, zradu či jiné prohřešky proti národní cti. Šlo řádově o desetitisíce hektarů zemědělské a ostatní půdy. Církve se rovněž významně dotkla revize prvé pozemkové reformy po roce 1945. Po revizi mělo církvi zůstat 5203 hektarů půdy. Podle těchto skutečností je tedy jednoznačné, že požadavky na církevní restituce jdou hluboko za únor 1948 a zcela určitě míří i do doby před započetím prvé pozemkové reformy v roce 1919. Nelze tedy hovořit o zcizení majetku církvím v roce 1948. Oba zákony z let 1947 a 1948, tj. zákon o revizi prvé pozemkové reformy i zákon o nové pozemkové reformě, předpokládaly finanční náhradu církvím. Ta sice nebyla nikdy vyplacena, ale stát tento stav napravil zákonem o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností ze 14. října 1949. Na jeho základě se stát zavázal platit a dosud platí církvím osobní požitky duchovních, jejich cestovní, stěhovací a jiné výlohy, sociální dávky a věcné náklady církve.

Co se změnilo po Listopadu?

Po listopadových událostech v roce 1989 byla v roce 1991 nastolena i otázka tzv. restitucí církevního majetku, konfiskovaného a znárodněného po roce 1948. Stalo se tak, bylo předáno řeholním řádům, kongregacím a olomouckému arcibiskupství 170 objektů. Následně bylo v letech 1997 až 1998 na základě vládních usnesení předáno církvím na dva tisíce dalších nemovitostí. Záměry restitucí církevního majetku, především pozemků, byly vtěleny i do zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě). Jím bylo blokováno 9 tisíc ha půdy a 180 tisíc ha lesů. Zákon pak blokačními ustanoveními vylučuje v zásadě převádění tzv. církevních majetků na třetí osoby. Obě skutečnosti však velice omezují například možnosti obcí. Tedy nelze říci, že by se církvím nevracel majetek, který měly před rokem 1948 v držbě. Církve dostaly zpět téměř 2170 nemovitostí a v jejich prospěch je, do tzv. dořešení narovnání státu s církvemi, blokováno téměř 230 tisíc ha veškeré půdy.
 
Spokojenost, zvláště mezi katolickým klérem, byla malá. Co všechno ještě chtěly?

Církve a především římskokatolická církev není s tímto zcela určitě spokojena a vznáší své majetkové požadavky. Je třeba za nimi vidět i zájmy vysoce politické. Její požadavky, jak jsem již řekl, jdou hluboko za rok 1948 a dokonce za rok 1919. Církve své požadavky v roce 1993 specifikovaly na 46 tisíc ha zemědělské půdy, 169 tisíc ha lesní půdy a 3 024 budov. Později své nároky církve ještě zvyšovaly. Právě proto je však třeba vidět historickou a právní opodstatněnost církevních požadavků, a ta hovoří jednoznačně - církve si nárokují majetek, který nikdy nevlastnily, případně jej měly ho pouze v držbě. Není nepodstatné, že církevní požadavky rovněž prolamují dekrety prezidenta republiky z roku 1945.
 
Již Topolánkova vláda se pokoušela řešit církevní restituce, jak se tehdejší návrh lišil od dnešního návrhu Nečasovy vlády?

Celková hodnota majetku navržená Topolánkovou vládou i současnou Nečasovou vládou je stejná - 134 mld. korun. Na rozdíl od Topolánkovy vlády, která chtěla předat církvím 39 procent majetku v naturáliích, hodlá Nečasova vláda touto cestou saturovat církve 56 procenty. To by znamenalo vydání pozemků, vodních ploch a budov v hodnotě 75 mld. korun a dalších 59 mld. korun finanční hotovosti. Finanční prostředky by měly být postupně spláceny v 30 obdobích s připočtením inflace, tedy reálně v podstatně vyšší částce. Návrh Nečasovy vlády neřeší na rozdíl od návrhu Topolánkovy vlády otázku odluky církví od státu.
 
A pokud  dojde k odluce církví od státu, kdo vlastně bude církve financovat?

Návrh Nečasovy vlády nepočítá s řešením odluky církve od státu souběžně s návrhem na majetkové vypořádání. Návrh Topolánkovy vlády toto obsahoval, i když nešlo o odluku církve od státu v pravém smyslu slova. Pro KSČM je do budoucna prosazení úplné odluky církve od státu jedním ze základních požadavků. Podle návrhu Nečasovy vlády bude stát církve po dobu třiceti let dále financovat s tím, že tento podíl bude klesat.
 
Budou pak mít církevní představitelé stejné požadavky, jako mají dnes - třeba vysvěcovat to či ono, mluvit do armády i policie a osobovat si všelijaká práva, která nemají ateisté či nevěřící ani ta či ona náboženská hnutí?

Tím, že nebude řešena odluka církve od státu, tak nedojde k úpravám jiných než majetkových vztahů mezi církvemi a státem. To je právě jeden z důvodů, proč KSČM požaduje provedení odluky církve od státu.
 
Jaká stanoviska zastává KSČM?

V prvé řadě KSČM odmítá jakékoliv restituce veřejného a národního majetku ve prospěch církví a náboženských společností jako zásadně neoprávněné. Důvodem je skutečnost, že církve a náboženské společnosti jdou ve svých požadavcích hluboko před rok 1948, rok 1945 a zcela jistě i před rok 1919. Navíc historicky církev požadovaný majetek nevlastnila, pouze ve většině případů spravovala či ho držela v užívání. Církevní restituce jsou navíc v současné době neustálého zadlužování státu a společnosti vysoce nemravné a politicky motivované. Navrhujeme zastavit současné financování církví a náboženských společností státem a souběžně s tím vyjednat přechodné období pro ekonomické osamostatnění církví.

Financování církví by mělo být postaveno na ekonomické samostatnosti z příspěvků věřících, jejich darů, sbírek, výnosů z nájmů církevního majetku, bude-li předložen i návrh daňové asignace věřících, nebrání se KSČM diskusi o něm s vědomím si rizika dalších daňových zátěží a trvalého poklesu věřících. Z tohoto pohledu by mělo být například církevní školství financováno stejně jako jakékoliv jiné školství a podobně i církevní sociální ústavy. Tím by také mělo dojít k odblokování majetku obcí a měst. Konečně KSČM navrhuje přistoupit k úplné odluce církve od státu.
 
Pozn.: Podle Kateřiny Klasnové (VV) by v rámci církevních restitucí mělo dojít i k vydávání uměleckých předmětů a mobiliářů, což rozšiřuje původní vládou veřejně deklarovaný záměr.

K tomu s. Grospič poznamenal, že návrh K. Klasnové považuje za naprostou nehoráznost. Podle něho jde o vyjádření neúcty k našim národním dějinám a kulturnímu bohatství celé společnosti.

Z rozhovoru HaNo s místopředsedou ÚV KSČM  Stanislavem Grospičem

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 4025