Společnost

Levicové mýty

sirucekPři diskuzích o perspektivách nekapitalistické budoucnosti je užitečné pokládat si též provokativní otázky, které nezřídka náleží nejen k salonně nepřijatelným, ale mnohdy přímo k tabuizovaným. Jednou z nich je, zda levice 21. století by měla být liberální či konzervativní.

Často bývá skloňována krize tradičních politických stran, tradičních ideologií, tradičních -ismů a také politické pravice a levice. Skutečně antisystémová levice, chce-li uspět a adekvátně reagovat na soudobé rozpory, se musí oprostit od řady svých velkých mýtů, ba přímo bludů. A navrátit se v mnoha aspektech k tradičním tématům a tradičním idejím.

Materiální a vlastnická podmíněnost

Integrujícím a nosným tématem levice se musí opět stát boj za sociální práva a sociální spravedlnost pro lidi práce. Je nezbytné trpělivě opakovat, že skutečná hodnota vzniká prací a nikoliv např. spekulacemi. Dopracovat s ohledem na kvalitativní změny je žádoucí pracovní teorii hodnoty či úvahy o nových technologiích, v duchu odkazu R. Richty a dalších. A nikdy nezapomínat, že definičním znakem levice je společenská odpovědnost, nikoli profity jedinců.

Cílem autentické levice má být pořádek, fungující řád a široce pojímaná spravedlnost. Nejenom tzv. právní stát, kde míra spravedlnosti je ale úměrná tloušťce peněženky. Nejenom stát tzv. sociální, kde přitom jednoznačně dominuje soukromé vlastnictví a soukromý kapitál.

Zesílit nutno boj za právo na zdravé životní prostředí, a to nejen ve vyspělých zemích. Stále aktuálnějším se jeví organické propojení idejí sociálna s trvalou udržitelností. Inspirace je možné nalézat i v předkapitalistických formacích. Nicméně levicové módní bědování nad kultem růstu s morálními apely na jeho zastavení či na svědomí „hodných“ bankéřů je málo.

Upozaďovat rozhodně nelze velké téma vzdělání, kterého se levice pořád adekvátně nezmocnila. Zdaleka nestačí omílání frází o informační společnosti, vášnivá rétorika proti školnému, ani stará pravda, že vzdělání není pouhé zboží. Tlačit nutno na kvalitu vzdělání i jeho dostupnost, ovšem při plném respektování různých přirozených schopností a nadání lidí.

Protibankéřská a protimanažérská levice

Levice musí vystavit STOP tržnímu fundamentalismu, vnucované ideologii TINA („není jiné alternativy“) a neoliberálním bajkám. Kam vede pohádka o „neviditelné ruce trhu“ se lze přesvědčovat na každém kroku, včetně např. metylové aféry. Trhy se prý „nikdy nemýlí“! Nenastal už čas přestat se bát hovořit o plánování, nejen indikativním? A nenastal už čas přiznat si, že strategické obory a podniky je, a bude, nutno navrátit pod veřejnou kontrolu?

Rázně je třeba bojovat proti pokračující financializaci světa pod nadvládou „globální monetokracie“, zkrotit diktaturu finančních trhů a institucí, včetně moci ratingových agentur. Tlačit je nutno na návrat k původním funkcím bankovního sektoru, na jeho přísnou regulaci a tvrdé zdanění a vystupovat proti finančním inovacím či bezhotovostním platbám. A neustále připomínat, že systém utvářející, resp. degradující, člověka ve smyslu dlužníka není správný, ani jediný možný, ale ani dlouhodobě udržitelný. V neposlední řadě by levice měla kriticky odmítat manažerský způsob řízení a důsledně prosazovat řízení profesními odborníky.

Nebojácně proti politické korektnosti

Pokrytecká diktatura politické (hyper)korektnosti masově šířená samozvanými elitami a médii (a jejich mecenáši) si osopuje stále více určovat, co je správné, co smí být vysloveno i co bude tvrdě ostrakizováno. Pravdo-láskařství (včetně tuzemské kulturně-mediální fronty), rádobyintelektuální blábolení, pseudohumanistické obsese, ani kaviárová tzv. levice ve skutečnosti nemají s levicovostí a levicí nic společného.

K bludům, díky nimž se moderní a postmoderní levice téměř zcela rozložila, náleží tyranie menšin. Posedlost menšinami je nutno odclonit, konec konců normální lidé práce respektující přirozené principy soužití jsou stále většinou. Opravdu platí, že pestrost je vždy žádoucí a vždy jen pozitivní? Tažení proti nejrůznějším diskriminacím a tzv. diskriminacím je třeba nahradit opětovným bojem proti skutečnému problému - proti vykořisťování. Atributem levicovosti není ani feministická hysterie, kráčející často nejen proti zdravému rozumu. 

Zhodnotit nutno skutečnou roli ideologie lidských práv v dějinách 20. století. Šlo o mocnou zbraň především proti tehdejšímu světovému socialismu. Nicméně v přeformulované širší podobě ji lze účinně využívat taktéž v úsilí o nekapitalistické uspořádání. Torpédovat nutno i další vlajkovou loď tzv. levice - ideologii multikulturalismu. Stále nebezpečnějšího a stále kontraproduktivnějšího. Multikulturalismus rozhodně není totéž co internacionalismus.

Arzenál levicové mytologie je nemyslitelný bez fanatické adorace EU a umělé konstrukce tzv. evropanství. Pod fanglemi s hesly: „Více Evropy“ a chiméry evropského tzv. sociálního státu. Jsou přitom ignorovány neoliberální fundamenty stávající EU. Nic na tom nemění to, že existuje i pravicové eurohujerství. Zdravý euroskepticismus a přiměřená národní mobilizace jsou na místě. A skutečně musí být koncept „malého českého člověka“ či scénář skanzenu pouze terčem posměšků? Nejde též i o strategii čelící narůstajícím chaosu?

Federalizované spojené státy evropské jsou nezřídka idealizovány málem jako komunistický beztřídní ráj. A jako jediná možná cesta bez alternativ. Zcela ignorovány by ovšem být neměly ani národní cesty k ne-kapitalismu, ani zcela zanedbávána příprava na zaujetí uvolněného prostoru při stále pravděpodobnějších scénářích katastrofického typu.

Návrat k tradičním hodnotám

Razantně je nezbytné čelit pokračující destrukci, demontáži a privatizaci státu. Zastavit nutno jeho cílené oslabování a tunelování, znefunkčňování s následnými poukazy na neefektivitu a selhání. S převodem funkcí státu (včetně praktik outsourcingu aj.) na soukromé subjekty a soukromé zisky. Odmítat nutno též slogany o nutnosti úspor, včetně neoliberálních politik prosazovaných „zleva“. Proč najednou všude chybí peníze? Kdo si žije nad poměry?

Demaskovat je třeba iluze ohledně tzv. třetích cest a snění o sociálně i ekologicky citlivém kapitalismu „pro lidi“. Ano, kapitalismus v jistých dobách byl i trochu „hodný“ i na nevlastníky a lidi práce. Když ovšem zmizel protitlak socialismu, již se tímto kapitál zdržovat a omezovat nemusí. Sílící praktiky mafiánského lumpenkapitalismu ohrožují celou planetu.

Kritická „nová“ levice nesmí podléhat vábničkám liberálního konstruktu občanské společnosti. Ani anarchistické odmítání státních struktur a veškerých autorit, zbožštění NGO-ismu, přehnané spoléhání na mechanizmy přímé demokracie nebo samospasitelnost participace, ani relativismus mnohotvárného postmodernismu řešením není. Naopak.

Cesta vede přes návrat k tradičním hodnotám, tradičním idejím, autoritám i tradičním politickým stranám anárodním strukturám. Včetně návratu ke zdravému rozumu. Je nutná revitalizace a reideologizace stran i celé politiky. Nelze hlouběji zabředávat do nemístného pragmatismu, ani sociálně-demokratického oportunismu. Což neznamená rezignaci na řešení konkrétních problémů „v boji za každodenní činnost“. Stále více lidí však očekává návrat velkých idejí a přitažlivých vizí (i utopií) a žehrá nad deficitem velkých vůdčích osobností.

Uskutečnění (neo)konzervativní revoluční přeměny levice může být jednou z reakcí na hegemonii globálního kapitalismu s nadstavbou v podobě liberální demokracie. I odpovědí na stále bezzubé hledání subjektu systémových změn. Zapomínat ovšem nelze ani na to, že ne-kapitalismus automaticky ještě neznamená socialismus. I dějinný optimismus má své limity.

Poznámky, upřesnění, odkazy:

1) Pro prvotní orientaci v problematice pravo-levého spektra, politických ideologií a politických stran etc. možno doporučit publikace Heywood, A.: Politické ideologie. Praha, Victoria Publishing 1994; Lupták, M., Prorok, V.: Politické ideologie a teorie. Od starověku po rok 1848. Plzeň, Aleš Čeněk 2011 nebo Prorok, V., Lisa, A.: Politologie. Dobrá Voda, Aleš Čeněk 2003 aj. Též srov. pracovní materiál Tradiční je více než moderní (aneb co není synonymem levicovosti) in Marathon, 2006, č. 3. Připomenout v neposlední řadě nutno též přetrvávající a již tradiční četné terminologické problémy, různá chápání a často i matení zdaleka nejenom ohledně kategorie konzervatismu.

2) Nezapomínejme nikdy, že právě ideologie (zjevné i ty skryté, tudíž obvykle rafinovanější) stále zůstávají věčným nástrojem - jistými brýlemi, kterým lidstvo vnímá svět. A nezapomínejme, že nezřídka největšími ideology, apologety a manipulátory bývají právě ti, co se neustále zaklínají svou neideologičností, tzv. nepolickou politikou apod. „Oficiálně prezidentská kampaň zahájena vlastně nebyla, ovšem značné profity již realizují média. A pravé žně jim ještě začnou ... Ostatně nebyl jeden z hlavních důvodů, proč média na přímou volbu hlavy státu tolik tlačila výnosný kšeft a byznys zejména pro ně? A je náhodné, že kritické argumenty média začala masověji uveřejňovat až po protlačení volby? Už dnes přitom každodenně média neopomenou alespoň zmínku o špinavé stranické politice, a o naději, kterou skýtá „čistý“ a hlavně „nadstranický“ kandidát. S líbivými slogany, že „dost bylo politiků“. Preferována má být odbornost, věcnost a slušnost. A prezident má být prezidentem menšin. Bohužel i nemálo ne-kapitalisticky naladěných voličů stále podléhá vytrvalé české iluzi o prezidentovi coby nepolitickém tatíčkovi na politickém kolbišti. Iluzi, kterou ovšem nikterak nenaplňoval ani Masaryk, a už vůbec ne Havel. Prezident současný si na tzv. nepolitickou politiku alespoň nehraje a volá po její reideologizaci a revitalizaci stran. Tzv. nepolitická politika, jdoucí ruku v ruce s nátlakem stále militantnějšího NGO-ismu ,údajná „nadstranickost“ a především tzv. nezávislost je ve stávajícím institucionálním uspořádání (včetně vlastnického) stále nebezpečnějším mýtem. Jde o nové variace na staré téma jménem tzv. občanská společnost. Nejedná se však o „společnost občanů“, nýbrž o další pokus jistých elit utužit svou moc a podílet se na vládnutí. S využitím pseudoliberálních hesel a (neo)liberálních politik. A to pomocí nikým nevolených nátlakových skupin a ve skutečnosti ještě méně transparentním a „demokratickým“ způsobem než u klasických politických stran. Dalším trikem jsou tzv. strany nového typu. K čemu to může vést, a vede, ukazuje praxe VV. Také KSČM čekají diskuze o taktice a strategii v blížící se prezidentské kampani a volbách. V minulých strana nezklamala. Doufejme, že znovu zvítězí zdravý rozum a na nebezpečně vábnou vějičku „nepolitičnosti“ se lapí voličů co nejméně. Ostatně, stačí se rozhlédnout, jací mecenáši, a jaké „myšlenkové tanky“ za tzv. nadstranickými kandidáty stojí“ (Sirůček, P.: Vějička „nepolitičnosti“. Haló noviny, 8. 3. 2012, s. 5).

3) V prostředí diktatury tzv. politické (hyper)korektnosti jsou mnohé úvahy (nejenom) salonně nepřijatelné, ale stávají se tabu a jsou nezřídka postihovány mediální dehonestací či trestním stíháním. Srov. kritická slova V. Klause o soudobé „PC-Society“ - politicky korektní společnosti. Včetně konzervativního odmítání genderismu, feminismu nebo antidiskriminacionismu a tyranie politické korektnosti. „Jde o fenomén celosvětový, evropský i český“. A co je, nebo není, politicky korektní „navíc definuje - zcela samozvaně - jedna skupina lidí, která si vydobyla zcela neuvěřitelnou pozici v médiích, a která nám suverénně a autoritativně říká, co smíme a co nesmíme“ (Malá česká hilsneriáda aneb další případ diktatury politické korektnosti. Právo, 28. 2. 2011, s. 1 - 2).

4) Na první pohled působí propojování idejí socialismu (včetně též politické, resp. ideologické levice) s tradicí a hodnotami konzervatismu (obvykle spojovaného s pravicí, často pravicí krajní) nepatřičně, až zcela nesmyslně, též i silně zavádějícně a údajně i značně nebezpečně. A to nazíráno prizmatem „levým“ i „pravým“. Koneckonců již „Komunistický manifest“ varuje před „konzervativním aneb buržoazním socialismem“. Píše se zde, že „socialističtí buržoové“ si přejí „existující společnost, ale bez živlů, které ji revolucionují a rozkládají ...“. Jako příklad „buržoazního socialismu“ je uváděna Proudhonova „Filosofii bídy“. Srov. Marx, K., Engels, B.: Manifest komunistické strany. Praha, Svoboda 1974, část III.2. http://klempera.tripod.com/manifest.htm#2. Pravicový R. Joch nazírá „hodnotový konservatismus“ coby „historicky první charakteristiku pravice“ při nástinu tzv. autentické pravice. Viz http://konzervativnilisty.cz/texty/civilizace-a-spolecnost/475-kdo-je-pravice-a-kdo-ne. Srov. Dolejš, J.: Levice mezi minulostí a budoucností. Praha, Svoboda Servis 2010.

5) K českému konzervatismu: Opravdu platí, jak posměšně káže postmoderní filozof (údajně tzv. levicový) V. Bělohradský, že: „I současný český konzervatismus vyrůstá z opožděného maloměštáctví“ (Český konzervatismus. Salon, Literární a kulturní příloha Práva, 8. 3. 2012, s. (6))? Opravdu je „symbol českého maloměšťáctví“ otec Kondelík Ignáta Hermanna pouze směšně-trapnou, zpozdilou a politováníhodnou figurkou (spolu se vzornou manželkou, maminkou a hospodyní Kondelíkovou)? Jako každý MČČ (malý český člověk)? Co nám Bělohradský & co. nabízejí jako alternativu? VČČ (velkého českého člověka)? Járu Cimrmana nebo Václava Havla? Nepřipomíná osud druhého zmíněného slavný a poučný film Byl jsem při tom? A opravdu je pouze úsměvným a idylicko-naivním sněním „Únik do „útulných enkláv“ ...“, který se v „pokrouceném toku našich dějin ustavuje jako typicky český způsob boje s nepřátelskými dějinami ...“ (dtto)? Anebo konzervativní hodnoty a mechanizmy, s úctou k národním tradicím (včetně „unikání z dějinného času“ či návratu k slovanským idejím) i k osvědčeným institucím (včetně funkční a fungující byrokracie či hodnot tradiční rodiny), představují jednu z možných bariér proti zběsilostem globalizace, resp. skutečně adekvátní odpověď na „výzvy modernizace“? Podněty z konzervativních tradic mohou též přispět k překonávání odcizení, ale i k probuzení a obrození celé Evropy. Nová pravice 70. a 80. let se pokoušela propojit dominantní liberalismus (především ekonomická dogmata) s některými myšlenkami konzervativců. Dopadlo to, tak, jak to dopadlo. Skutečně je nemyslitelné a tolik kacířské dnes volat po obrozené a skutečné Nové levici 21. století? Nikoli ovšem ve smyslu 60. let minulého století, ale po skutečně moderních konzervativních revolucionářích. Revolucionářích propojujících socialistické ideály a vize (včetně nutného zespolečenštění, resp. různých forem společenského vlastnictví a mechanizmů plánování) s konzervativními tradicemi, hodnotami i pevným a stabilním řádem - tedy přibližně socialismus ve sféře ekonomické a konzervatismus a tradicionalismus ve sféře sociální. V souladu s organickým pojetím společnosti, široce pojímanou sociální spravedlností, neomerkantilistickou politikou, podporou místního, národního a skutečně trvale udržitelného, ve směru procesů deglobalizace, lokalizace a dalších protitrendů neoliberální globalizace. Srov. Hanák, D.: České konzervativní myšlení (1789-1989). Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2007 (a recenzi in Marathon, 2008, č. 4 a 5).

6) Ke vztahu levice, resp. tzv. levice k projektu a stávajícímu směřování EU (včetně tragikomické taškařice s udělením politické Nobelovy ceny míru právě unii, a to paradoxně norskou komisí - kdy norský lid už dvakrát členství v EU zřetelně odmítl): „Snad úplně poprvé se objevil důvod pochválit premiéra-nepremiéra Nečase. Za odmítnutí podpisu „bianco šeku“ ohledně dohody o tzv. rozpočtové kázni v EU. A trefné byly i jeho glosy na rozhněvanou reakci „bytostného Evropana“ ministra Schwarzenberga. Především o tom, že „potřebujeme ministra zahraničí, nikoli ministra v zahraničí“. Pochvalu zaslouží též konečně jasné stanovisko vedení KSČM. Stejně jako u půjčky MMF je i tady nutno říci jasné NE! A vyslat jasný signál. Nejsme proti Evropě jako takové, nejsme proti integraci, nejsme ani proti jejímu prohlubování. Ovšem nehodláme asistovat u prodlužování agónie eurozóny, ani „hnisavé krize“ nevyléčitelně nemocného molochu EU. Vysíláme jasný signál a jasné NE udržování neoliberálních politik při životě! Právě jejich diktatura je hlavním viníkem současných krizí evropských i globálních. Tudy cesta nevede. Jiná EU je ale možná. Dříve je však nutno stávajícímu modelu EU říci slyšitelné NE! Radikální, skutečně „nová“, levice pro 21. století se musí zbavit „eurohujerství“, které nikterak nereprezentuje ani strategické zájmy ČR. Cestou vpřed není ani bezbřehý a ustrašený pragmatismus, ani tragikomické pachtění za „salonní přijatelností“. Hlavně musí ale přijít se srozumitelnou vizí, umožňující přibývajícímu počtu nespokojených bojovat nejen „proti něčemu“, ale též „za něco“. A to v kontextu návratu i k osvědčeným hodnotám (v čele s bojem za sociální jistoty a práva majority), včetně docenění „úlohy osobnosti v dějinách.“ (Sirůček, P.: Jiná EU je možná. Haló noviny, 7. 2. 2012, s. 11).

7) Procesy integrace a globalizace rozmělňují suverenitu českého státu. Absentuje národní idea i vymezení národních zájmů. Znovu tedy k EU a k národním zájmům i ekonomickému nacionalismu: „Sílí tlaky na přijetí smlouvy o rozpočtové unii i v ČR. Nejen v tomto kontextu je nutné nezakrývat si oči před několika fakty. Skutečným cílem tzv. fiskálního kompaktu není řešení dluhů, ani krizí, nýbrž dotlačení EU k unii politické. Což znamená odebrat zemím další podstatné části suverenity. Nehledě nato, že přitom zcela absentuje strategie růstu pro Evropu. K protlačení smlouvy jsou používány pseudoargumenty se společným jmenovatelem spočívajícím v tom, že jsou negativní (a falešné). Již tradiční je rituální strašení, že pokud nebudeme v hlavním proudu integrace ocitáme se mimo dění, v naprosté izolaci. A postup k federativní Evropě je prý jedinou možností bez alternativ, jedinou civilizační trajektorii, a to prý dokonce „levicovou“. O neoliberálních fundamentech stávající EU se přitom cudně mlčí. ČR se „mimo“ ocitnout nemůže již díky výhodné geopolitické poloze. Nepřijímejme proto automaticky a servilně všechno z Bruselu v duchu příznačného postoje „ode zdi-ke zdi“. Z nepřijetí smlouvy můžeme jedině profitovat. V neposlední řadě samozřejmě existují i jiné scénáře a strategie pro ČR. Např. mostu mezi Západem a Východem, resp. Západem a BRIC. Podmínkou rozumné a konzistentní politiky, levicové i pravicové, je ovšem vymezení národních zájmů. Což bolestně absentuje. Násobně je to citelné v časech, kdy perspektivy EU coby klíčového globálního hráče stíhá rána za ranou. Sílí pravděpodobnost vleklé recese, zahnívání a rozkladu i chaosu, včetně katastrofických scénářů či dominových efektů. Řešením není naivní spoléhání na společné tzv. evropské hodnoty a jakési abstraktní ideály. V drsných tržně-kapitalistických mantinelech je totiž vždy za vším bezohledná ziskovost a zájmy. Opravdu musíme být všichni bytostnými kosmopolity a přesvědčenými „Evropany“? Opravdu jsou již národní státy pouhým reliktem minulosti? A je na místě dokola opakovat a spoléhat na to, že socialismus může (a musí) zvítězit jen v nejvyspělejších zemích, čímž bývají sice automaticky, leč značně iluzorně, míněny právě unifikované „Spojené státy Evropské“? Které země jsou vlastně nejvyspělejší? Předlužené USA, nevyléčitelně nemocná EU spoutaná Eurem? A co nejslabší článek řetězu? A co národní cesty k ne-kapitalismu?“ (Sirůček, P.: Definujme národní zájmy. Haló noviny, 14. 3. 2012, s. 5).

8) K ideologii multikulturalismem, nejenom v kontextu posedlosti „pokrokářstvím“ u tzv. levice: U mnohých se multikulturalismus stal fakticky novým (nezřídka právě tzv. levicovým) náboženstvím a útočnou ideologií, obdobně jako militantní feminismus či tzv. genderová hyperkorektnost. Mnozí však pokrytecky zavírají oči před faktem, že multikulturalismus coby cílený projekt - coby oficiálně propagovaná a protlačovaná metoda soužití - povážlivě selhává a stává se zdrojem stále hlubších problémů a napětí. Nejenom kulturně či nábožensky značně odlišní lidé spolu mnohde prostě žít nemohou a v neposlední řadě ani vůbec nechtějí. Ojedinělý není ani názor, že tento koncept nefungoval nikdy, a že je od samého počátku založen zcela chybně, nepřirozeně a nebezpečně. Prokazatelně nefunguje totiž ani jedním směrem. Např. od Západu směrem k islámu, a ani opačně, kdy se samozřejmě nejedná zdaleka jen o náboženství islámu. I Evropa si konečně začíná přiznávat faktický stav věcí a musí konečně začít řešit problémy, co si vlastně počít s milióny nepřizpůsobivých (a mnohde stále militantnějších) přistěhovalců, kteří začínají společnost vážně ohrožovat. Dokonce v jejích samotných kořenech a nejvlastnějších fundamentech. Neuznávají evropské hodnoty, evropský způsob života, nepřijímají evropskou (či tzv. západní) kulturu a neprojevují ani dostatečnou snahu o asimilaci. Také u nás existují masové komunity, které se po desetiletí neintegrovaly a společnost ohrožují, destabilizují a rozkládají nejen kriminální aktivitou. Jsou v této oblasti příčiny narůstajících problémů pouze a výlučně sociální? Multikulturalistické scestné vize jsou přitom spojeny především s ideologií liberální. Multikulturalismus (i velmi úzce související projekty interkulturality, kulturní plurality atd.), tudíž rozhodně nejsou hodnotou, ani výzvou, univerzální, nýbrž poplatnou pouze jednomu z ideologických systémů.

9) Nejen k údajně levicovému axiomu, že „Pestrost je vždy žádoucí“ (např. viz Jelínek, L.: Vítejte mezi menšinami. Právo, 15. 8. 2012, s. 6), resp. k banálně-demagogickému tvrzení, že: „Stále přitom platí, že každý k nějaké menšině patříme, každý jsme něčím zvláštní, každý se vzájemně lišíme“ (tamtéž): Opravdu „upjatí a netolerantní konzervativci se sami rychlým tempem marginalizují a vyčleňují“ (dtto)? A je správné, že možná již vskutku: „Menšinou jsou už dnes oni“ (dtto)? Tohle je onen pokrok? Nelze nalézat inspirace třeba již v pradávné antice? Tam platilo (a zdaleka nejenom tam, a zdaleka nejenom ve starém Řecku na „přelomu temných století a doby archaické“), že: „Kdo stojí mimo obec, je cizinec. Cizinec je nebezpečný, podezřelý ...“ (Vaníková, M.: Ideál etického chování ekonomických subjektů očima starých řeckých myslitelů. Bakalářská práce. Praha, VŠE v Praze - Fakulta podnikohospodářská 2006, s. 8).

Opravdu mnozí v neukotveném chaosu dneška (otevřeně či skrytě) fakticky nebaží po klidném a normálním životě, po domácím pohodlí s dostačujícím skromným blahobytem? A to v homogenním a normálním světě, s homogenním a normálním obyvatelstvem, v prostředím „neobohacovaném“ univerzálními exulanty, světoběžníky, kočovníky, kosmopolity a výdobytky soudobé globalizace vůbec? Komu to především slouží? Opravdu jde vždy a všude o nevyhnutelné objektivní vývojové trendy? Opravdu neexistují jiné scénáře a hlavně jiné cesty? Opravdu nelze soudobou globalizaci alespoň částečně zkrotit a nasměrovat jinam? Především liberálové tvrdí, že globalizace zabíjí stát. Ta (neo)liberální ano. Jsme ale všichni liberály a musí nutně existovat pouze (neo)liberální projekt globalizace?

10) Na závěr i pro mírné odlehčení: Opravdu v kontextu stále nebezpečnější a stále parazitnější financializace světa se nelze v jistém ohledu „levicově“ poučit též v antickém myšlení kritizujícím a odmítajícím lichvářský a kupecký kapitál? Aristoteles chrematistikou („výdělečnictvím“), s cílem dosažení peněžního zisku, nazýval nepřirozený a nesprávný způsob nabývání majetku a využívání vlastnictví. Spojoval ji s lichvou a obchodem. V jeho pojetí šlo o používání peněz k jiným účelům, než k jakým mají sloužit. Mají být peníze cílem nebo prostředkem? Jsou peníze příčinou nebo důsledkem (nejen) ekonomické aktivity? A jsou peníze ďáblovým dílem, anebo božím požehnáním? Z pozic „těžkotonážní“ dialektiky lze nezadržitelně kontrovat: „Samozřejmě ďáblovým dílem, ovšem, když je mám já, tak jsou pravým božím požehnáním“. A není právě tady zakopán onen pověstný pes?

 

Pavel Sirůček 

Autor v příspěvku vyjadřuje pouze osobní názory a stanoviska. Text byl sepsán v září - říjnu 2012. Jeho kratší verze (bez poznámek) byla v září 2012 nabídnuta Haló novinám, resp. jejich příloze Naše Pravda. Otištěn nebyl.

MARATHON, č.1/2013, číslo 114. Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění. Internet: http://www.valencik.cz/marathon

Napsal Milan Tůma Zobrazení: 4543