Společnost

Komu patří katedrála?

logo„Pražská katedrála nepatří státu!" Tak nedávno povykovali katoličtí preláti ze stránek Katolického týdeníku, „listu českých a moravských diecézí", když Městský soud Praha potvrdil podivný závěr jediné soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1, o královské katedrále svatého Víta v areálu Pražského hradu.

Problém je v tom, že ani Pražský hrad a ani jeho katedrála státu nepatřila. Podle usnesení vlády Československa z roku 1954 se stala „vlastnictvím Československého lidu".

Petr Příhoda podvádí i čtenáře Katolického týdeníku, když napsal: „Komunistický režim, zemi i lidu ne zcela cizí, přisoudil katedrálu Československému lidu."

Režim nic „nepřisuzoval": usnášela se a rozhodovala legitimní vláda a legitimní parlament. Usnesení vlády se stalo zákonem tím, že bylo potvrzeno Národním shromážděním.

Katedrála tedy patří národům a národnostním menšinám nástupnických států Československa, patří Čechům se slovenským občanstvím, Slovákům s českým občanstvím, všem, kdo dnes mají občanství ať už České anebo Slovenské republiky. Patří všem věřícím všech církví a náboženských organizací, patří volnomyšlenkářům, humanistům, skeptikům i ateistům. Usnesení a zákon, na něž jsme poukázali, stále platí, jak konstatoval v dubnu roku 1999 Ústavní soud České republiky. A tento závěr přece nemůže zrušit jedna jediná soudkyně jednoho městského obvodu ani skupina soudců jednoho městského soudu! Česká republika přece není městským obvodem ani městečkem, městem anebo velkoměstem!

Kompetentním historikům je jasné, co se v tomto případě stalo. A co by se mělo stát. Četli jsme nedávno dokonce na stránkách Katolického týdeníku, že po listopadu 1989 došlo k největšímu yyvlastňování v dějinách našich národů, v dějinách Československa. Vyvlastňování dnes absurdně dorazilo k pozemkům a objektům Pražského hradu a pokud mu nebude učiněna přítrž, může se stát, že prezident našeho státu se stane podnájemníkem pražského arcibiskupa. Rozsah tohoto „sametového" loupežnictví je relativně rozsáhlejší dokonce ve srovnání s tím, k němuž došlo po Bílé hoře. V době, kdy snad nejbezohlednějšími kořistníky našich dějin byli rovněž preláti „jediné samospasitelné církve římskokatolické".

Chování prelátů této církve zejména v letech 1624 až 1721 způsobilo dramatický pokles významu římského katolictví v českých dějinách, dovršený tím, že křesťanská víra přestala být dominantou života lidí a byla zatlačena do pozadí étosem světského vlastenectví obrozeneckých časů. Je ale poněkud zvláštní, že si katoličtí preláti tuto okolnost odvrácení dnešní populace od římského katolicismu vůbec neuvědomují. Zdá se, že smyslem jejich aktivity po listopadu 1989 je bezbřehé hromadění hmotných statků, které se má stát předpokladem k nastolení „druhého temna" v českých národních dějinách. Justiční loupež královské katedrály a dalších objektů Pražského hradu musíme chápat jako nejviditelnější projev tohoto jejich bezohledného materialismu.

To ovšem nevysvětluje skutečnost, proč se právě katoličtí preláti pouštějí do podnikání, jehož zdánlivé úspěchy se nakonec zcela určitě obrátí proti jejich římskokatolické církvi. Asi sami nevěří tomu, že rozmach klerikálního tmářství, který nastal po převratu z listopadu 1989, může trvat delší dobu. Proto se zřejmě bez rozvahy a dychtivě vrhají na hromadění pozemských statků, bez nichž - jak ukazují zkušenosti z protireformace - nedospějí k zajištěnému úspěchu. Druhou příčinou je zajisté klerikální fanatismus, který je zbavuje sebekontroly a vytlačuje do podniků tak dobrodružných, jako je úsilí o justiční loupež pražské královské katedrály. Konečně dalším momentem jejich snažení je nekonformnost prostředků, jichž používají. Mezi preláty katolictví odjakživa platilo, že účel světí prostředky, a v těchto souvislostech se stranou odkládají všechny morální imperativy.

Jsem si jist, že v českém prostředí intenzivně působí Prelatura Svatého kříže a Opus Dei. Tato papežská „osobní prelatura" má dnes po světě něco kolem 86 000 členů, z toho pouze 3 % kněží. V Česku jsou její střediska v Praze, v Bělokozlech u Sázavy a v Brně. Je známa jako Dílo Boží. V literatuře se však o ní píše s názvem jisté vhodnějším Otopus Dei, česky Chobotnice Boží - a to proto, že svými chapadly proniká do všech složek občanské společnosti. Píše se o ní někdy jako o „svaté mafii", jindy zase jako o „státní tajné policii" Vatikánu s mezinárodní působností (název píšu nikoliv německy, ale česky, abych se nedopustil urážky vlčího jemnocítění kardinála Vlka). Dramaticky je její působení zobrazeno v proslulém románu a filmu Šifra mistra Leonarda. Působí skryta v šeru a v přítmí anonymity. Její členové se žení a vdávají, žijí rodinným životem, působí na své okolí jako věřící tak, aby je nikdo nepodezíral z toho, že patří k nějakému klerikálnímu spolku. Pracují i u nás neokázale a vytrvale. Působí určitě v České televizi, v Českém rozhlase, na Ministerstvu kultury, mezi učiteli a studenty vysokých škol, ve vedení některých politických stran i mnohde jinde.

Opus Dei založil v Madridu 2. října 1928 kněz José Maria Esrivá de Balanguer y Albas. Zejména od roku 1936 spojil své osudy se španělským fašismem a dosáhl v roce 1941 - po porážce španělských demokratických sil a vítězství militární zvůle - prvního diecézního schválení své organizace. Definitivní schválení udělil tomuto spolku v roce 1950 Pius XII. (papežoval v letech 1939 až 1958), zkompromitovaný svým vstřícným vztahem k nacismu i k frankismu. V roce 1982 se řád stal osobní prelaturou papeže Jana Pavla II., o jehož pontifikátu psal katolický teolog Hans King jako o zradě odkazu Jana XXIII. a jeho druhého vatikánského koncilu. A je charakteristické, že zakladatel Díla Božího byl papežem z Polska v roce 1992 blahořečen a v roce 2002 kanonizován. Jsem toho názoru, že na zcizení královské katedrály svatého Víta ve prospěch prelátů se nemálo podílela právě „chobotnice boží".

Vyvlastnění katedrály komentoval kardinál Vlk slovy: „Chceme být vstřícní a převzít instituce, které o katedrálu pečují, a dokončit i nasmlouvané práce při opravách. Doufáme, že převezmeme i peníze (!) ze státního rozpočtu určené na údržbu a opravu katedrály.“

Církev římskokatolická odsává dnes ze státního rozpočtu, z peněz vlády, ministerstev, krajů, měst a obcí podle kvalifikovaných odhadů na sedm miliard korun ročně. Má dojít k podstatnému navýšení této částky. Proto také byla královská katedrála vyvlastněna ve prospěch církve, která usiluje o nastolení „druhého temna". Všichni máme být podrobeni druhé rekatolizační protireformaci a ještě si ji máme sami zaplatit.

Požadujme proto úplnou odluku římskokatolické církve od státu, hlavně od peněz z veřejných zdrojů. Nechť má tato církev všechno, co k pastoraci potřebuje, ale jenom za své! Více než dvoutřetinová většina národa se k této církvi nehlásí z toho důvodu, že ji k ničemu nepotřebuje!

Loupežníci nevydávají svou kořist dobrovolně. Musí se jim odebírat, s použitím všech zákonných prostředků.

doc. PhDr. Josef Haubelt (autor je historik)

Slovanská vzájemnost č. 94/2006
http://www.mujweb.cz/www/slovansky_vybor

Napsal Milan Tůma Zobrazení: 4045