Společnost

Systém Inkvizice (23)

inkviziceKdyž byla hranice zapálena, měli zvlášť vážení farníci čestné právo přihazovat klestí, čímž ještě znásobovali své zásluhy před církví.

Ačkoli kati se snažili postavit hranici tak, aby strávila odsouzence beze zbytku, nebylo toho vždy dosaženo. A tak museli kati trhat zuhelnatělé zbytky na malé kusy, drtit kosti a tato strašná drť se znovu zapalovala. Popel, který zbyl, se pečlivě sebral a hodil do řeky. Inkvizitoři tím chtěli zabránit kacířům, aby se klaněli pozůstatkům svých mučedníků.
Jestliže kacíř odsouzený k upálení zemřel dříve, byla upálena jeho mrtvola. Upáleny byly i pozůstatky těch, kdo byli odsouzeni po smrti. Španělská a portugalská inkvizice upalovala na hranici figuríny znázorňující odsouzence (upálení in efigie). Tomuto symbolickému upálení byli podrobeni ti, kdo byli odsouzeni na doživotí, a rovněž ti, kteří uprchli z vězení nebo unikli pronásledování inkvizice.
Hranice používala inkvizice i k jinému účelu — ke spálení knih odpadlíků od víry, lidí jiného náboženského vyznání a spisovatelů nepohodlných církvi. Inkvizice dávala pálit tisíce buřičských teologických spisů, nemilosrdně ničila korán, talmud, spisy nestoriánů, manichejců, ariánů, katarů a jiných kacířů, které téměř úplně vyhladila.
Považovala se inkvizice za neomylnou, za neschopnou odsoudit a upálit zcela nevinného člověka? Naprosto ne. Nicolau Eymerich například vůbec nepopíral, že mezi oběťmi inkvizice mohli být i nevinní lidé, avšak, jak tvrdil, „byl-li nevinný nespravedlivě odsouzen, nemá si stěžovat na rozhodnutí církve, která vynesla svůj rozsudek na základě dostatečných důkazů a která nemůže nikomu vidět do duše, a jestliže falešní svědkové napomáhali jeho odsouzení, musí přijmout rozsudek s pokorou a radovat se, že se mu dostalo možnosti zemřít pro pravdu." (42)
Vyvstává otázka, pokračuje ve svých úvahách na toto téma Eymerich, může-li věřící pomluvený falešným svědkem, který se snaží zachránit před rozsudkem smrti, přiznat své provinění, jehož se nedopustil, tj. kacířství, a tím uvalit na sebe hanbu. Za prvé, jak říká inkvizitor, reputace člověka je vnější statek, a každý ji může obětovat, aby se vyhnul mučení, jež přináší utrpení, nebo zachránit svůj život, který je tím nejcennějším statkem; za druhé ztráta reputace nikomu neškodí. (43) Eymerich nakonec dospívá k závěru: jestliže odsouzený odmítne „obětovat svou reputaci" a uznat svou vinu, je zpovědník povinen ho vyzvat, aby přijal muka a smrt v pokoře. Za odměnu se mu dostane na onom světe „nesmrtelná koruna mučedníka". (44)
Tyto Eymericbovy úvahy názorně svědčí o zločinné morálce inkvizitorů a jejich ochránců. Koneckonců, jak uvažovali advokáti inkvizice, jednal „svatý" tribunál z božího vnuknutí a za jeho činy měl poslední odpovědnost sám Bůh. Všudypřítomný, všemohoucí a vševědoucí Bůh mohl kteroukoli oběť inkvizice uvést mezi svaté a připravit jí tím věcnou blaženost v ráji. To znamenalo, že inkvizitoři mohli s klidným svědomím trýznit a upalovat skutečné nebo domnělé nepřátele církve, jak to ostatně vyžadovaly zájmy „svaté věci"...
Teroristická činnost inkvizičního tribunálu, působícího po staletí v celé řadě zemí, měla neblahý vliv i na teorii a praxi občanského soudnictví, z něhož vymizely zárodky objektivnosti a nezaujatosti, které byly slastní ještě římskému právu. Jak říká správně H. Ch. Lea, do konce 18. století se stalo ve většině Evropy inkviziční soudnictví, rozvíjející se za účelem zničení kacířství, obvyklou metodou používanou vůči všem obžalovaným. V očích světského soudce byl obžalovaný člověkem stojícím mimo zákon a jeho vina se vždy předpokládala: bylo třeba za každou cenu, důvtipem nebo násilím, vymoci na něm doznání.
Takový byl ďábelský stroj církevní inkvizice, o jehož „blahodárném" účinku na osudy společnosti stále ještě píší někteří obhájci církve.


Z knihy: Grigulevič, I.: Dějiny inkvizice. Praha, Svoboda 1982

Odkazy:

1 B. Guidonis, Practica Inquisitionis hereticae pravitatis, Paříž 1886, str. 217.
2 Srv. A. C. Shannon, cit. dílo, str. 4.
3 H. Ch. Lea, cit. dílo, sv. I, str. 234.
4 A. C. Skannon, cit. dílo, str. 30.
5 Srv. J. A. Llorente, cit. dílo, sv. I, str. 200.
6 U. Ch. Lea, cit. dílo, sv. I, str. 223.
7 E. Vacandard, cit. dílo, str. 101.
8 Srv. H. Ch, Lea, cit. dílo, sv. I, 9tr. 241—242.
9 J. A. Llorente, cit. dílo, str. 208.
10 H. Ch. Lea, cit. dílo, sv. I, str, 136.
11 Viz Le Manuel děs Inquisiteurs..., str. 36.
12 Srv. tamtéž, str. 43.
13 B. Llorca, La Inquiaición en Espafia, Madrid—Barcelona 1936, str. 174.
14 Srv. H. Ch. Lea, cit. duo, sv. I, str. 253.
15 Tamtéž, str. 259.
16 Le Manuel děs Inquisiteurs..., str. 34.
17 B. Gui, Manuel de Plnquisiteur, sv. II, Paříž 1927, str. 29.
18 Srv. B. Gui, cit. dílo, sv. I, Paříž 1927, str. 9.
19 Viz H. Ch, Lea, cit. dílo, sv. I, str. 360—361; B. Gui, cit. dílo, sv. I, str. 65 až 71.
20 H. Ch. Lea, čít. dílo, sv. I, str. 264.
21 Tuhé vězení a těžký život (lat.),
22 H. Ch. Lea, cit. dílo, sv. I, str. 265.
23 Viz A. C. Shannon, cit. dílo, atr. 85.
24 Srv. E. Vacandard, cit. dílo, atr. 110—111.
25 Srv. tamtéž, str. 112—113.
26 Le Manuel děs Inquisiteurs..., str. 78.
27 H. Ch. Lea, cit. dílo, sv. I, str. 291.
28 viz E. Vacandard, cit. dílo, str. 45.
29 Código de derecho eanónico y legislación complementaria, atr. 795—796.
30 B. Llorca, cit. dílo, str. 210.
31 H. Ch. Lea, cit. dílo, sv. I, str. 284.
32 H. Ch. Lea, cit..dílo, sv. I, atr. 292.
33 Srv. tamtéž, str. 306.
34 Le Manuel děs Inquisiteurs.,., str. 109.
35 H. Ch. Lea, cit. dílo, sv. I, str. 297.
36 H. Ch. Lea, cit. dílo, sv. I, str. 313.
37 Srv. A. C. Shannon, cit. dílo, str. 98—99.
38 H. Ch. Lea, cit. dílo, sv. I, str. 335—336.
39 Le Manuel děs luqnisiteurs..., sir. 133.
40 H. Ch. Lea, cit. dílo, sv. I, atr. 341.
41 Zelená barva byla barvou inkvizice.
42 Le Manuel des Inquisiteurs,.., str. 151.
43 Viz Le Manuel děs Inquisiteurs, str. 152'
44 Tamtéž, str. 153.

Napsal Milan Tůma Zobrazení: 4808