Společnost

Systém Inkvizice (22)

inkviziceO samotném průběhu upálení kacíře se dochovala četná líčení současníků. Postupně vznikl zvláštní rituál, jenž byl všude stejný. Obvykle bylo upálení stanoveno na sváteční den a obyvatelstvo se vyzývalo k účasti.

Odmítnutí se ho zúčastnit stejně jako projevy sympatií a lítosti k oběti mohly vzbudit podezření z kacířství. Před upálením se konalo autodafé, pořádané na slavnostně vyzdobeném hlavním náměstí, při němž byla za přítomnosti církevní a světské moci a obyvatel města sloužena slavnostní mše a vynesen rozsudek inkvizice nad odsouzencem.
Autodafé se konalo několikrát do roka a po něm bývaly někdy upáleny až desítky obětí inkvizice. Měsíc před jeho konáním vyzývali knězi z jednotlivých farností věřící, aby se ho zúčastnili, a slibovali jim za to odpustky na dobu 40 dní.
V předvečer autodafé bylo město vyzdobeno vlajkami a květinami a na balkónech byly umístěny koberce. Na hlavním náměstí bylo postaveno lešení, na němž byl oltář pod rudým baldachýnem a lóže pro krále nebo místního vládce a jiné světské, a rovněž i nejvyšší církevní a vojenské osobnosti. Přítomnost žen a dětí byla vítána. Protože autodafé někdy trvalo celý den, byly u lešení také postaveny veřejné záchodky, jichž mohli v případě potřeby použít čestní hosté.
Den před autodafé se konala jeho „generální zkouška". Hlavními ulicemi města procházelo procesí farníků vedené členy kongregace sv. Petra Mučedníka (italského inkvizitora, dominikána z Verony, jehož v roce 1252 zabili pro jeho zločiny odpůrci inkvizice; byl prohlášen patronem inkvizice). Členové této kongregace měli na starosti přípravu autodafé — stavěli lešení, připravovali „pracoviště" — quemadero (železný koš), kde byli upalováni zatvrzelí kacíři atd. Po nich šla „Kristova policie", tj. veškerý personál místní inkvizice s jejími donašeči v bílých kapucích a dlouhých hábitech, do nichž ukrývali svou tvář. Dva účastníci procesí nesli zelené (41) korouhve inkvizice, z nichž jedna byla umístěna na lešení autodafé a druhá u quemadera.
Hned od svítání bylo vězení inkvizice plné hluku. Vězně, kteří neměli potuchy o tom, co je čeká, a o trestu, k němuž byli odsouzeni — dovídali se to teprve na autodafé —, připravovali strážci k nadcházející slavnosti, přesněji řečeno k exekuci. Byli ostříháni, oboleni, oblečeni do čistého prádla, dostali bohatou snídani, někdy na kuráž i sklenku vína. Pak jim utáhli kolem krku provaz a do svázaných rukou jim vložili zelenou svíci. Vyvedli je na ulici, kde na ně čekala „Kristova policie" a „příbuzní" inkvizice. Zvlášť zarputilí kacíři byli posazeni obráceně na osly a přivázáni. Vězně potom odvedli ke katedrále, kde se formovalo procesí. Jeho složení bylo stejné jako předchozího dne, dnes však nesli účastníci korouhve jednotlivých farností potažené na znamení smutku černou látkou. Donašeči nesli sanbenita a loutky — figuríny znázorňující zemřelé, uprchlé nebo nepolapené kacíře, kteří byli odsouzeni k upálení.
Procesí, jehož účastníci zpívali smuteční církevní hymny, pomalu směřovalo k náměstí, kde se mělo konat autodafé. Mniši a „příbuzní" doprovázející vězně je hlasitě vyzývali k pokání a smíření s církví. Obyvatelé města pozorovali procesí z oken nebo stáli na ulici. Mnozí z nich uposlechli výzvy knězi a zahrnovali vězně nadávkami. Bylo však zakázáno házet po kacířích jakékoli předměty, neboť praxe dokazovala, že takto mohly utrpět zranění nejen oběti inkvizice, ale také doprovázející je vojáci „Kristovy policie".
Zatím se na náměstí shromáždili obyvatelé města a rovněž představitelé světské i církevní moci a hosté, kteří zaujali místa na vyhrazených tribunách. Těch, kdo se rádi podívali na autodafé. bylo vždy dost.
Když přišlo na náměstí procesí, byli vězňové usazeni na lavicích hanby, umístěných na lešení trochu níže než čestné tribuny. Začala smuteční mše a po ní kázání inkvizitora, které končilo vynesením rozsudků. Rozsudky byly čteny latinsky, vězňové se jen s obtížemi dohadovali o jejich obsahu; byly velmi dlouhé, začínaly citáty z bible a spisů církevních otců a četly se pomalu. Bylo-li odsouzených kacířů více, trvalo někdy vynesení rozsudků několik hodin.
Autodafé končilo exekucí: jedni byli oblečeni do sanbenita a šaškovských čepic, jiní byli bičováni a další vlekli mniši a strážní ke quemaderu.
Železný koš byl umístěn na sousedním náměstí, kam se po odsouzených k smrti odebrali také církevní a světské osobnosti i obyčejní měšťané. Zde bylo den předtím postaveno popravní lešení se sloupem uprostřed, k němuž přivázali odsouzeného kacíře; bylo sem také přivezeno dříví a klestí a obloženo jím lešení. Mniši a „příbuzní" doprovázející odsouzené k smrti se je pokoušeli v poslední chvíli přimět, aby se zřekli kacířství. Ti mohli vyjevit své přání odvolat hříchy jedině posunkem, neboť z obavy, že by mohli získávat lid pro kacířství, jim dávali často do úst roubík.

Pokračování

Z knihy: Grigulevič, I.: Dějiny inkvizice. Praha, Svoboda 1982

Napsal Milan Tůma Zobrazení: 6584