Společnost

Systém Inkvizice (21)

inkviziceAUTODAFÉ A HRANICE

Odpadlíky od víry, kteří setrvávali ve svých bludech a nechtěli se vrátit do lůna katolické církve, ty, kdo nechtěli přiznat své hříchy a smířit se s církví, ty, kdo se smířili s církví, ale znovu upadli do kacířství, tj. stávali se kacíři-recidivisty, a rovněž ty, kteří byli odsouzeni v nepřítomností a potom byli zatčeni — ty všechny inkvizice, jednající jménem a na pokyn církve, z ní vyobcovávala a „propouštěla na svobodu". (39)

Tato na první pohled nevinná formulace znamenala vlastně pro obžalovaného rozsudek smrti. Odsouzený kacíř „byl propuštěn na svobodu" v tom smyslu, že církev odmítala již dále pečovat o jeho Věčnou spásu a zříkala se ho. „Svoboda", jíž odsouzenec takto nabyl, byla provázena nejen potupnou smrtí na hranici, ale podle církevního učení i věčnou záhubou na onom světě. Teologové uznávali, že je to sice nepředstavitelně krutý trest, ale je plně zasloužený pro toho, kdo odmítl „mateřskou" péči církve a raději sloužil ďáblovi. Zatvrzelý kacíř neměl nárok na křesťanské slitování, milosrdenství a lásku. Muselo ho nikoli obrazně, ale doslova pohltit peklo. Inkvizitoři však přenechávali tuto špinavou práci raději občanské moci. Různí autoři se snažili tuto skrupulóznost vysvětlit různě, tím spíše, že církev — a to nejen v dávné minulosti, ale jak jsme viděli, i dnes — si osobuje právo trestat odpadlíky od víry všemi druhy trestů včetně smrti. Domněnka, že inkvizitoři, kteří používali vůči svým obětem rafinovaného mučení, mořili je žízní a hladem, veřejně je mrskali důtkami a konečně je provázeli na hranici a nutili věřící, aby přihazovali klestí do ohně, aby se více rozhořel, se zdráhali sami upálit kacíře, je sotva opodstatněná a logická.
Vysvětlení je třeba hledat ve snaze církve přeměnit světskou moc ve společníka svých zločinů a zároveň působit zdánlivým dojmem, že církev nikoho nezabila a neprolila cizí krev. I tady se projevila dvojí tvář a licoměrnost církve. Ještě před vznikem inkvizice se církev snažila vynutit na světské moci slib, že bude pronásledovat kacíře. To se jí podařilo jen zčásti, a proto zřídila vlastní represivní orgán — inkvizici. Avšak neblahou výsadu oficiálně vynášet rozsudky smrti, usmrcovat a platit vlastního kata poskytla církev světské moci.
Když se kacíř nezřekl svých „nesprávných a mylných" názorů, zřekla se ho církev, propustila ho „na svobodu" a odevzdala světské moci, aby ho podle zásluhy potrestala (debita animadversione puniendum). Později se na světské moci žádalo, aby projevila vůči odsouzenému kacíři milosrdenství. Projevovalo se to tím, že kacíře, který byl odsouzen k smrti a učinil pokání, před upálením zardousili nebo mu navlékli na krk „límec" naplněný střelným prachem, jenž měl zkrátit jeho muka.
Nelze říci, že by světská moc v katolických zemích vždy ochotně, bez námitek a horlivě plnila trestní funkce, jež jí vnucovala církev. Na mnoha místech, zejména ve 13. a 14. století, odmítala světská moc z různých příčin „nakládat s kacíři tak, jak s nimi má nakládat" — tj. upalovat je. Hlavní příčinou bylo to, že slepá poslušnost při vykonávání příkazů inkvizice činila ze světské mocí už ne jejího spojence, ale vazala.
Tam, kde jako ve Španělsku a Portugalsku byla inkvizice podřízena královské moci, takový rozpor nevznikal. Avšak ve Francii, v Německu, v italských republikách a knížectvích, kde církev bojovala o nadvládu nad světskou mocí, činnost nebo přesněji řečeno přílišné posílení vlivu inkvizice neustále vyvolávaly odpor světské moci. V těchto případech zasahovala papežská kurie rozhodně a okamžitě. Ti, kdo nechtěli plnit příkazy inkvizice, zejména kdo odmítali upalovat kacíře, byli vyobcováni z církve, vůči neposlušným městům byl vyhlášen interdikt a papežská kurie vyzývala věřící, aby neplatili daně a nepodřizovali se této moci.
Tvrzení, že církev není oprávněna vydat kacíře světské moci a žádat na ní, aby je upálila, bylo prohlášeno na kostnickém koncilu za kacířské a figurovalo jako 18. bod obžaloby vznesené proti Husovi. Jak jsme již uvedli, inkvizice měla větší zájem o to, aby se kacíř zřekl svých názorů, než aby hrdinsky skončil na hranici. H. Ch. Lea píše: „Ponechme stranou starost o možnou spásu duše. Kacíř obrácený na pravou víru, který prozradil své souvěrce, byl církvi užitečnější než ohořelá mrtvola; proto nelitovali námahy, aby se kacíř zřekl svých hříchů. Zkušenosti svědčí o tom, že fanatičtí lidé Často toužili po mukách a přáli si rychlou smrt na hranici; avšak inkvizitor neměl být vykonavatelem jejich přání. Věděl, že první nadšení pohltí čas a muka, a proto držel zatvrzelého kacíře o samotě a v poutech ve vězení šest měsíců nebo celý rok; přístup k němu měli jen teologové a právníci, kteří měli působit na jeho rozum, nebo jeho žena a děti, jež mohly mít vliv na jeho cit. A teprve tehdy, když veškeré úsilí bylo marné, ,propustili ho na svobodu', ale i pak se upálení odkládalo o den, aby mohl odvolat své bludy, což se ostatně stávalo málokdy, neboť ty, kdo až dosud stáli na svém stanovisku, nebylo možné obvykle nijak přesvědčit." (40)

Pokračování

Z knihy: Grigulevič, I.: Dějiny inkvizice. Praha, Svoboda 1982

Napsal Milan Tůma Zobrazení: 3509