Společnost

Systém Inkvizice (18)

inkvizicePro inkviziční soud bylo příznačné, že neznal jiné polehčující okolnosti než úplné podřízení obžalovaného svým katanům.

Narbonnský koncil v roce 1244 nabádal inkvizitory, aby muže nešetřili kvůli ženě, ženu kvůli muži, otce kvůli dětem, jejichž byl jediným živitelem; ani věk a nemoc neměly mít vliv na rozsudek. (33)
Inkviziční soud trestal kromě odsouzeného také jeho děti a potomky — někdy až do třetího pokolení —, kteří byli zbaveni nejen dědictví, ale i občanských práv.
Nicolau Eymerich zdůvodňoval právo inkvizice trestat děti za provinění otců takto: „Lítost vůči dětem viníka (kacíře — I. G.), které musí žebrat, nemůže zmírnit tento přísný rozsudek, neboť v souladu s božími i lidskými zákony jsou děti trestány za chyby svých rodičů. Výjimku z tohoto pravidla netvoří ani děti kacířů, i když jsou katolíci, a nemá jim být nic poskytováno (z majetku otce — I. G.), ani to, co jim náleží podle přirozeného práva." (34)
Obyčejné církevní tresty ukládané inkvizicí, jako odříkávání modliteb, navštěvování kostelů, dodržování postů, přísné zachovávání církevních obřadů, putování do „svatých" mísí, příspěvky na dobročinné účely, se lišily od stejných trestů ukládaných zpovědníky tím, že inkvizice je předpisovala ve značně větších dávkách. Přísné zachovávání církevních obřadů, odříkávání modliteb (někdy se ukládalo opakovat v přítomnosti svědků desetkrát za den jedny a tytéž modlitby), vyčerpávající posty, příspěvky na dobročinné účely a četná putování do různých „svatých" míst (všechny tyto tresty byly ukládány jedné a téže osobě) byly velkou přítěží, jež trvala někdy celá léta. Přitom sebemenší nedodržení uložených trestů mohlo mít za následek nové zatčení a ještě přísnější tresty. Tyto církevní tresty byly skutečnými „hrdinskými činy pobožnosti" a „viníka" trýznily nejen duševně, ale také úplně zbídačovaly jeho samého i jeho rodinu.
Ve 13. století byla dosti oblíbeným trestem povinná účast v křížových výpravách, avšak inkvizitoři od něho později upustili, neboť se obávali, že bývalí kacíři „nakazí" křižáky.
Jestliže však byly tak vyčerpávající „lehké" tresty, lze si představit, jakým břemenem byly pro oběti inkvizice „ponižující" tresty. V těchto případech se vedle všech uvedených církevních trestů ukládalo ještě nošení potupných znamení, zavedených poprvé sv. Dominikem v roce 1208 a „zdokonalených" pozdějšími inkvizitory, v podobě našitých velkých pruhů plátna šafránové barvy ve tvaru kříže. Ve Španělsku musel odsouzený kacíř nosit žlutou kosili bez rukávů. s našitými postavami čertů a šlehajícími plameny z červené látky; na hlavě měl nasazenu šaškovskou čepici.
Oděv s našitými potupnými znameními musel odsouzený kacíř nosit doma, na ulici i V zaměstnání, nejčastěji až do své smrti, a byl-li oděv již vetchý, musel si pořídit stejný nový. Jeho majitel byl předmětem neustálých posměšků ostatních lidí, ačkoli koncily licoměrně vyzývaly věřící, aby se k těmto lidem chovali „laskavě a s lítostí". A tak se, jak říká Lea, nošení „kříže, tohoto posvátného znamení křesťanství, stalo jedním z nejtěžších trestů." (35)
Mezi „příkladné" tresty ukládané obětem inkvizice patřilo veřejné mrskání důtkami. Odsouzence, obnaženého po pás, bil kněz za přítomnosti věřících v kostele při mši; bičovali ho rovněž při náboženských procesích; jednou měsíčně musel chodit po mši poloobnažený do domů, kde „hřešil", tj. setkával se s kacíři, a tam ho také mrskali. Velmi často byl odsouzený kacíř podrobován této exekuci po celý svůj život. Zprostit ho tohoto trestu, stejně jako ostatních, mohl jen jeden člověk, ten, který mu ho uložil — inkvizitor, a to bylo možné, jak ještě uvidíme, za určitých podmínek.
Dalším trestem bylo uvěznění, přičemž doživotní vězení bylo považováno za nejvyšší stupeň milosrdenství. Uvěznění bylo trojího druhu: těžké vězení (murus strictissimus), kdy odsouzený kacíř byl v cele sám a byl spoután na rukou i na nohou; přísné vězení (murus strictus durus arctus), kdy odsouzenec byl v cele sám a byl spoután na nohou a někdy byl přikován ke zdi; obyčejné vězení, kdy vězňové byli umístěni ve společných celách a neměli pouta. Ve všech případech dostávali vězňové k jídlu jen chléb a vodu a leželi na otýpce slámy. Nedovoloval se jim žádný styk s okolním světem. Eymerich považoval za nutné, aby vězně navštěvovali jen horliví katolíci, ale ne ženy a prostí lidé, neboť odsouzení kacíři mají sklon znovu upadnout do kacířství a snadno jím mohou „nakazit" druhé.
Vězeň inkvizice mohl samozřejmě, jestliže měl ukryté prostředky, podplatit dozorce a zajistit si tak určité úlevy a výhody. To však bylo možné jeři málokdy, protože inkvizitoři znali prodejnost dozorců, bedlivě je sledovali a přísně trestali ty, kdo měli nedovolené styky s vezni.
Stávalo se, že inkvizitoři za zradu nebo jiné služby, a někdy také proto, že neměli vhodné vězení, některé své oběti pouštěli na svobodu. Nebyla to však nikdy amnestie nebo rehabilitace odsouzených kacířů. V souladu s pokyny Inocence IV. z roku 1247 inkvizitoři, když propouštěli vězně, ho upozorňovali, že při prvním podezření bude ihned zatčen a krutě potrestán bez procesu a vyšetřování.
Celý život bývalého vězně inkvizice, jak říká Lea, „náležel mlčenlivému a tajemnému soudci, který jej mohl zmařit, aniž vyslechl ospravedlnění a vyšetřil příčiny. Byl jednou provždy hlídán inkviziční policií sestávající z faráře, mnichů a církevních osob, kteří měli podávat hlášení o každém porušení trestu, jenž mu byl uložen, a o každém podezřelém slovu a Činu; za tato provinění byl nemilosrdně trestán jako kacíř-recidivista. Osobní nepřítel mohl takového člověka velmi snadno zničit, a to tím spíše, že udavač věděl, že jeho jméno bude zachováno v tajnosti. Zcela oprávněně litujeme oběti hranic a žalářů, byl však jejich úděl smutnější než úděl velkého poctu mužů a žen, kteří se stali otroky inkvizice poté, kdy jim udělila své licoměrné milosrdenství?" (36)
Ve 13. století nařizovali inkvizitoři po odsouzení kacíře rozbořit a srovnat se zemí jeho dům. Postupem doby však nabyla vrchu touha zmocnit se jeho majetku a inkvizice upustila od podobného postupu.
Inkvizitoři ve Španělských a portugalských koloniích odsuzovali své oběti kromě jiných trestů k nuceným pracím, používali jich jako otroků v klášterech nebo je posílali do Španělska na galeje, kde byli připoutáni k sedadlům a veslům.

Pokračování

Z knihy: Grigulevič, I.: Dějiny inkvizice. Praha, Svoboda 1982

Napsal Milan Tůma Zobrazení: 7520