Společnost

Systém Inkvizice (17)

inkviziceInkvizice své oběti nikdy nezprostila obžaloby. V nejlepším případě rozsudek zněl: „obvinění nebylo dokázáno“. To znamenalo, že může být dokázáno v budoucnosti. Osvobozující rozsudek nebyl zábranou pro nový proces s touž obětí.

Někdy byli tito „zproštění obžaloby" propuštěni na velkou kauci, přičemž se museli denně dostavit ke vchodu do inkvizičního tribunálu a stát tam „od snídaně do oběda a od oběda do večeře" pro případ, že by inkvizice získala proti nim nové důkazy a chtěla je znovu uvěznit.
Pravdu měl františkánský mnich Bernard Délicieux, který na počátku 14. století prohlásil před francouzským králem Filipem Sličným, že inkvizice mohla za existujícího stavu obvinit z kacířství dokonce svatého Petra a Pavla, aniž se mohli hájit. Nebyla by proti nim vznesena žádná konkrétní obvinění a ani by jim neřekli jména svědků a jejich výpovědi. Délicieux se proto ptal: „Jak by se mohli svatí apoštolově hájit, zvláště když by všichni, kdo by jim chtěli pomoci, byli ihned obviněni ze sympatií ke kacířství?" H. Ch. Lea, který uvádí tento citát, dodává: „To všechno je nesporná pravda. Oběť svazovala pouta, z nichž se nemohla vyprostit, a každý pokus zbavit se jich znamenal jedině jejich další sevření." (31)
Inkvizice vyvíjela svou činnost na základě často si odporujících a nejasných pokynů římských papežů a ustanovení koncilů. Jak jsme již uvedli, někteří inkvizitoři sestavovali pro své kolegy příručky na způsob procesních zákoníků. Ve Španělsku vydávali velcí inkvizitoři, počínaje Torquemadou, instrukce upravující činnost „svatého" tribunálu a odpovídali na dotazy místních a koloniálních inkvizitorů. To, že neexistovalo přesné zákonodárství, skýtalo inkvizitorům volné pole působnosti, což se odráželo i na jejich rozsudcích. Na rozdíl od světských soudů měly rozsudky inkvizice, když nešlo o vyobcování z církve, a tedy o upálení, velmi neurčitý charakter. Inkvizitor mohl trest uložený na základě rozsudku zmírnit, zvýšit nebo obnovit. Touto formulací končil každý rozsudek. Proto si ani po jeho vynesení nebyl odsouzený jist, že jeho utrpení skončilo, neboť inkvizitor mohl své oběti uložit nový církevní trest, další pobyt ve vězení, nebo dokonce upálení.
Rozsudky vynášené inkvizicí byly zpravidla velmi přísné. Jak říká Lea, „kacířství bylo tak těžkým zločinem, že je nebylo možno vykoupit ani lítostí, ani návratem na správnou cestu. Ačkoli církev prohlašovala, že s radostí přijímá do své náruče všechny pobloudilé a kajícníky, byla zpáteční cesta k ní pro viníka těžká a jeho hřích mohl být vykoupen jediné církevními tresty, jejichž přísnost měla svědčit o upřímnosti jeho obrácení." (32)
Jaké tresty ukládal svým „svěřencům" inkviziční tribunál? Především církevní tresty — od „lehkých" do „ponižujících" (confusibles), potom vězení, obyčejné nebo zostřené, galeje a konečně vyobcování z církve a odevzdání obžalovaného světské moci k upálení na hranici. Téměř vždy byly tyto tresty provázeny bičováním odsouzených a zabavením jejich majetku.

Pokračování

Z knihy: Grigulevič, I.: Dějiny inkvizice. Praha, Svoboda 1982

Napsal Milan Tůma Zobrazení: 3726