Společnost

Systém Inkvizice (16)

inkviziceROZSUDEK

Vyšetřování skončilo, inkvizitoři buď zvítězili, nebo byli poraženi. V prvním případě učinil obžalovaný patřičnou výpověď, přiznal svou vinu, zřekl se kacířství a smířil se s církví. V druhém případě obžalovaný rozhodně trval na tom, že je nevinen, nebo se ke kacířství přiznal, ale odmítl se ho zříci a učinit pokání. Tribunál musel vynést rozsudek, který by patřičným způsobem potrestal toho i onoho.

Když církev vytvořila inkvizici, neustále dokazovala citáty z bible, Tomáše Akvinského a jiných teologických autorit své právo trestat ovečky, jež se provinily proti víře, nejen duchovními, ale i „tělesnými" tresty. Inocenc III, ve svém poselství adresovaném 25. března 1199 soudcům z Viterba zdůvodňoval nutnost krutého pronásledování kacířů takto: „Světské zákony trestají zrádce konfiskací majetku a smrtí a z milosrdenství šetří pouze jejich děti. Tím spíše musíme vyobcovat z církve a konfiskovat majetek těch, kdo zradili víru Ježíše Krista; daleko větší hřích je totiž urážka vznešenosti boží než vznešenosti panovníka." (28)
Když si církev přisvojovala právo zúčtovat s neposlušnými, snažila se je licoměrně zastřít rouškou milosrdenství, jak to vidíme na příkladu ustanovení tridentského koncilu (1545—1563). Toto ustanovení vyzývá biskupy, aby nemilosrdně trestali své ovečky, které se nepřidržují oficiální věrouky, a zároveň s nimi jednali „laskavě a s trpělivostí". Uvádíme znění tohoto jezuitského dokumentu, který se stal součástí (jako Článek 2244) Kodexu církevního práva: „Nechť jsou biskupové a ostatní preláti pamětlivi toho, že jsou pastýři, a nikoli kati, a spravují své poddané nevládnouce nad nimi, ale v lásce jako děti a bratři; nechť se snaží výzvami a varováním odvést je od zlého, aby je nemuseli spravedlivě trestat, když se dopustí nepravosti; a jestliže se přesto z lidské slabosti tomu nevyhnou, musí je napravovat, jak tomu učil apoštol, zachovávajíce dobrotu a trpělivost, přesvědčováním a horoucími prosbami: neboť v mnoha podobných případech přináší větší užitek dobrota než přísnost, výzva k nápravě než hrozba a milosrdenství než násilí; jestliže vážnost přestupku vyžaduje potrestání, musí drsnost provázet mírnost, spravedlnost slitování a přísnost milosrdenství, aby se tak nevytvářely ostré kontrasty a zachovala disciplína, užitečná a potřebná národům, a ti, kdo byli potrestáni, aby se napravili; když to zavrhnou, nechť trest, který je stihne, bude pro druhé uzdravujícím příkladem a odvrátí je od hříchů." (29)
To bylo napsáno v polovině 16. století, kdy hořely hranice inkvizice ve Španělsku, v Portugalsku a jiných zemích, v nichž si katolická církev udržovala své vládnoucí postavení...
Inkvizitor vlastně jako každý kněz vyobcovával z církve ty, kdo porušili církevní zákony, a ukládal jim jiné tresty. A přesto rozdíl mezi inkvizitorem a knězem byl v daném případe velmi podstatný. Kněz neměl k dispozici prostředky násilí a donucování, a proto jeho odsouzení kacíře nepůsobilo patřičným dojmem. Jinak tomu bylo V případě inkvizitora, který měl nejen neomezenou moc nad tělem a duší svých obětí, ale také značné prostředky dodávající této moci účinnosti. Vyobcování z církve, k němuž dal popud inkvizitor, znamenalo upálení, v nejlepším případe dlouhé uvěznění a ztrátu majetku, nemluvě o duševních a tělesných mukách, jimiž mistři „svaté věci" mrzačili nejen těla, ale také duše svých četných obětí.
Ačkoli obžalovaný mohl mít formálně obhájce, jak o tom mluví Eymerich, v praxi to bylo vyloučeno, protože obhájce kacíře mohl být podezírán z kacířství, zatčen a odsouzen inkvizicí. Mohl také poškodit svého klienta, neboť mohl být předvolán k soudu jako svědek a na mučení prozradit skutečné názory obžalovaného, jeho příbuzných a přátel a mohl odevzdat dokumenty kom pro milující jeho klienta.
Ve Španělsku jmenovala obhájce sama inkvizice. Ve skutečnosti to však nebyl obhájce, ale spolupracovník inkvizice, který pomáhal odsoudit obžalovaného. To musel přiznat sám jezuita Bernardino Llorca: „Je zcela pochopitelné, že obhájce, který byl státním advokátem a patřil ve skutečnosti ke spolupracovníkům inkvizice, se ve své činnosti řídil stejnými zásadami jako svatý tribunál, třebaže zastupoval zájmy obžalovaného a používal všeho, co mohlo usnadnit jeho situaci. A tak, jakmile byla zjištěna vina obžalovaného, advokát skončil svou obhajobu, neboť jeho cílem stejně jako cílem inkvizitorů bylo pronásledovat kacířství. Kromě toho, a právě proto, bylo jednou z jeho prvních rad obžalovanému, aby pravdivě vypovídal a přiznal se ke kacířství, z něhož ho obviňovali." (30)
Rovněž nevzdělanost nemohla zachránit obžalovaného před trestem, protože, jak uvedl Bernard Guí, nevzdělanec si zasluhoval odsouzení jako syn „otce lži", tj. samého ďábla. Osud oběti poněkud zmírňovalo pomatení smyslů nebo opilost, ale i tehdy musel obžalovaný, jestliže se chtěl zachránit před hranicí, souhlasit s obviněním proti němu vzneseným, řečeno jinak, přiznat svou vinu. Oběť inkvizice se nemohla zbavit soudního rozsudku, ani když spáchala sebevraždu; sebevražda byla považována za doznání. Ještě menší naději na osvobozující rozsudek měli ti, které inkvizice soudila v nepřítomnosti nebo po smrti.

Pokračování

Z knihy: Grigulevič, I.: Dějiny inkvizice. Praha, Svoboda 1982

Napsal Milan Tůma Zobrazení: 3820