Společnost

Systém Inkvizice (10)

inkviziceKonfrontace svědků obžaloby s vězni byla zakázána. Za jediný důvod k zproštění svědků jejich funkce byla považována osobní zášť.

Proto mohl obžalovaný před vyšetřováním napsat seznam svých osobních nepřátel, kteří by byli schopni ze msty falešně proti němu svědčit. Bylo-li mezi uvedenými jmény jméno udavače nebo svědka, pozbývaly jejich výpovědi platnosti. Vězeň vsak s touto skutečností nebyl seznámen. Inkvizitoři trvali na obžalobě dokonce i tehdy, když bylo zřejmé, že se zakládá na pouhých pomluvách nebo výmyslech udavačů. Navíc právu protestu se postupem doby stavělo do cesty tolik překážek, že ho obžalovaný prakticky nemohl využít.
Všichni svědci byli v podstatě svědky obžaloby. Obžalovaný nemohl mít na svou obhajobu vlastní svědky, protože inkvizice by je mohla obvinit ze sympatií ke kacířství. Stávalo se, že svědek měnil svou výpověď, avšak inkvizice stejně jako u udavačů brala v úvahu jen takové změny ve výpovědi, které prohlubovaly vinu obžalovaného, a nikoli změny, jež ji zmírňovaly nebo ho zprošťovaly nespravedlivého obvinění, přičemž vězni se oznamovaly jedině první změny. Je nutno se zmínit i o okolnosti, že neposlušný svědek, který jednal v rozporu se zájmy inkvizice, se mohl sám stát obětí obžaloby z kacířství. Svědek byl zcela v moci inkvizice, přísahal, že zachová v úplné tajnosti své spojení s ní. Byl zcela bezmocný a bezbranný a inkvizitoři ho mohli pod záminkou, že porušil slib utajení nebo se snažil vyšetřování zavést na scestí, mučit, aby dosáhli „pravdivé", tj. pro ne výhodné svědecké výpovědi. Neposlušného svědka mohla inkvizice obžalovat z falešného svědectví a odsoudit do vězení — dokonce i doživotně — nebo k nošení oděvu s potupnými znaky (např. dlouhé pruhy červeného sukna ve tvaru šlehajících plamenů, které se našívaly na záda a na prsa).
Vyšetřování nebylo časově nijak omezeno. Inkvizitoři mohli věznit obžalovaného rok, dva či deset let, nebo dokonce celý život. Bylo to navíc usnadněno tím, že zatčený si platil svůj pobyt ve vězení z vlastních prostředků obstavených inkvizicí při jeho zatčení. Jestliže inkvizitoři neměli o zatčeného zvláštní zájem nebo byl nemajetný, takže nemohl být dlouho vězněn, rozhodlo se o jeho osudu bez zvláštních průtahů. Není správné tvrzení obhájců inkvizice, že její metody byly v souladu se zvyklostmi doby. Stačí poukázat na praxi světských soudů v Miláně v první polovině 14. století. Žalobce zde byl nucen se písemné zavázat a zaručit se, že v případě neopodstatněnosti žaloby bude sám potrestán a nahradí obžalovanému škodu. Obžalovaný mohl mít obhájce a žádat o sdělení jmen svědků a jejich výpovědi. Když soudce zahájil soudní řízení, musel je pod pokutou 50 liber ukončit nejpozději do 30 dní. (14)

Pokračování

Z knihy: Grigulevič, I.: Dějiny inkvizice. Praha, Svoboda 1982

Napsal Milan Tůma Zobrazení: 3415