Společnost

Systém Inkvizice (3)

inkviziceKdo byli inkvizitoři, jací to byli lidé a církevní představitelé?

Inkvizitory dodávaly hlavně dva církevní řády — dominikáni a františkáni, byli však mezi nimi i mniši z jiných řádů, knězi a dokonce laikové. Kliment V. (1305—1314) stanovil nejnižší věkovou hranici pro hodnost inkvizitora 40 let, vyskytovali se však i mladší. Zpravidla to byli energičtí, úskoční, krutí, nemilosrdní, ctižádostiví fanatikové a kariéristé, chtiví pozemských statků. Jejich původ byl různý. Dominikán Robert Le Bourgues, bývalý katar, který učinil pokání, byl roku 1233 jmenován inkvizitorem v oblasti Loiry, kde proslul svou krvežíznivostí. Za dva roky nato byl už jmenován inkvizitorem celé Francie s výjimkou jižních provincií. Pro jeho hromadné tresty smrti a loupeže byl nazýván „protikacířským kladivem". Ukrutnosti, jichž se Le Bourgues dopouštěl, hrozily vyvolat ve Francii všeobecné povstání, a tak byl římský papež nucen ho sesadit. Le Bourgues byl zatčen a odsouzen k doživotí. To byl také jediný případ v dějinách inkvizice, kdy církevní moc potrestala inkvizitora za jeho zločiny.
S ostatními inkvizitory se vypořádalo samo obyvatelstvo. V roce 1227 byl jmenován v Německu inkvizitorem rytíř Konrád z Marburgu. Tento fanatik řádil celých šest let, až ho zabili příbuzní jedné z jeho četných obětí.
Stejného konce se dočkal v roce 1252 jiný nemilosrdný dominikán, Petr z Verony, který působil roku 1232 jako inkvizitor v severní Itálii a měl na svědomí tisíce lidí. Církev ho prohlásila za „císaře mučedníků", za svatého a spolu se sv. Dominikem byl považován za divotvorného ochránce inkvizitorů.
Dominikán Bernard Gui se stal roku 1306, ve věku 46 let, inkvizitorem v Toulouse. Vstoupil do dějin jako „teoretik" inkvizice, autor příručky pro inkvizitory. v níž se doporučuje při výslechu obviněných používat různých úskoků, aby se tak na nich vymohlo doznání. Další dominikán, Nicolau Eymerich, původem Španěl, byl ve druhé polovině 14. století inkvizitorem v Tarragoně. Byl to horlivý stoupenec Tomáše Akvinského; napsal 37 teologických traktátů, mimo jiné inkviziční příručku („Directoiium Inquisitorum"), v níž byla podrobně popsána různá kacířská učení a udílely se praktické rady inkvizitorům ohledně pátrání po kacířích, jejich výslechu, mučení a smrti. Svou krutostí však všechny předčil první španělský inkvizitor Tomáš de Torquemada, který za 18 let své činnosti (1480—1498) přes 100 000 lidí upálil zaživa nebo symbolicky nebo je podrobil autodafé, přičemž je odsoudil k nošení potupného oděvu „sanbenito", ke konfiskaci majetku, k doživotnímu vezení a jiným trestům. (6)
Inkvizitoři měli neomezená práva. Nikdo kromě papeže je nemohl vyobcovat z církve za jejich přestupky, a dokonce ani papežský legát je nesměl ani dočasně zprostit jejich hodnosti bez zvláštního svolení papežské kurie.
V roce 1245 poskytl Inocenc IV. inkvizitorům právo odpouštět si navzájem a svým podřízeným všechny prohřešky spojené s jejich „profesionální" činností. Nemusili poslouchat své představené z řádu a mohli podle vlastního uvážení podávat v Římě hlášení papeži.
Podle církevního práva hrozilo každému, kdo zabraňoval činnosti inkvizitora nebo k tomu nabádal jiné, vyobcování z církve. „Nesmírná moc, kterou tak byl obdařen inkvizitor," poznamenává H. Ch. Lea, „byla ještě hrozivější díky volnému výkladu pojmu ,přestupek' proti činnosti inkvizice; tento přestupek byl špatně kvalifikován, byl však pronásledován s neochabující energií. Jestliže smrt zbavovala obžalované pomsty církve, inkvizice na ně nezapomněla a její hněv doléhal na jejich děti a vnuky." (6)
To všechno povyšovalo inkvizitory nad biskupy, ačkoli i mezi nimi bylo mnoho horlivých pronásledovatelů kacířství. Papež oslovoval biskupa „můj bratře", kdežto inkvizitora „můj synu". A tak inkvizitor byl vlastně synovcem biskupovým. Tito „synovci“ (4) měli nyní takovou moc nad věřícími, o jaké se dříve biskupovi ani nesnilo.

Pokračování

Z knihy: Grigulevič, I.: Dějiny inkvizice. Praha, Svoboda 1982

Napsal Milan Tůma Zobrazení: 7983