Společnost

Lžisvětec Jan Nepomucký

logoPrvní proces kolem nepomuckých smyšlenek byl zahájen v r. 1715. Bylo to opravdu v pravé době. Jednak proto, že nejméně dvě přímá pokolení potomků nekatolíků již odpočívala v hrobech, dále proto, že propagovaný kult již zapustil své kořeny.

Na druhé straně se ukazovala nezbytnost dosadit objednaného světce do funkce, protože se objevily neklamné příznaky toho, že rekatolizační tlak polevil a protestanti pozvedávali hlavy. Církvi bylo jasné, že zápas vstupuje do rozhodující fáze. A právě v tomto okamžiku se měl stát nástrojem rozhodnutí i triumfu lžisvětec doby temna. Měl likvidovat Husovu památku a prostřednictvím zpovědního tajemství pomoci ovládnout duchovní život lidu.

PROCES SVATOŘEČENÍ

První proces mučedníka se protáhl na šest let. Proč? Jednak bylo v Nepomukově případu opravdu nesnadné obstát třeba jen před formálními požadavky komise obřadů, jednak měli římští příživníci zájem na tom, aby jim prodlužování procesu stále přinášelo tučný zisk. A nebylo takových příživníků málo: od povinného zástupce žadatelů (něco na způsob obhájce při onom „soudním" divadle) přes římského jednatele, řadu písařů, advokátů až po protřelé hrabivce a přímluvce v rouchách kardinálů i samotného papeže. Neznáme sice celkovou sumu nákladů, které při svatořečení Nepomuka pohltily jícny římských chamtivců a instalace zázraků. Dovedeme si však udělat přibližnou představu z toho, že známe údaje o nákladech na oslavy svatořečení v Praze. Stály více než 30.000 dukátů, jež byly získány z největší části ze zemské daně. V době, kdy český lid umíral hladem a chodil v cárech, protože vše ostatní mu vzali pobělohorští páni, reprezentoval shora uvedený obnos v dukátech hodnotu asi 700.000 hektolitrů obilí.
Samotné uspokojení nijak přísných formálních požadavků komise obřadů v obou procesech způsobilo příznivcům a tvůrcům lžisvětce velké potíže a vedlo k řadě tragikomických situací i k vědomým podvodům. Tak byla podvržena „objevená" podoba Nepomukova na obraze zemských patronů i mříž od „jeho" hrobu. To vše mělo být dokladem starobylosti nepomucké pocty. Křivou přísahou se získal v tísnivé situaci další doklad o starobylosti úcty, když zápis kanovníka Jana Krumlovského byl prohlášen za současný se „smrtí" Nepomuka!

HLEDAJÍ SE ZÁZRAKY

Komickou kapitolu v úsilí o svatořečení výmyslu tvoří opravdová honba na zázraky. Do r. 1719 byly k mání jen dva „zázraky": uzdravení mostecké šlechtičny Krebsové v r. 1701 a zachránění holčičky Hodánkové před utonutím v Otavě. To ovšem nestačilo, a proto obavám vyjadřovaným „vyšetřujícím" páterem Lambertinim, že „k provedení důkazu není jediného dokladu", se odpomohlo v hodině dvanácté: 15. 4. 1719 se objevil „neporušený" jazyk Jana Nepomuckého poprvé. A spolu se svěžími ostatky podruhé o několik let později za druhého „procesu". Že to s obstaráváním neporušeného jazyka asi nebylo snadné, nasvědčovalo by napětí, které vzniklo krátce po druhém „zázraku", když bylo naznačeno, že z nedostatku jiných důkazů bude potřeba se na něj podívat do třetice. Původcům zázraků tehdy zřejmě došla trpělivost, protože rozhořčené odpověděli, že „Bůh není povinen učinit nový zázrak a nové ohledání by bylo rouháním, při čemž by působilo zmatek a pochybnosti o světcové kultu". Tato odpověď, podepřená poukazem, že předchozí papežovo schválení „zázraku" by bylo novým ohledáním též otřeseno, spasila původce zázraku od povinnosti instalovat zázračné ostatky potřetí!

ŽIL I PO SMRTI

Další potíž působila iniciátorům svatořečení existence skutečného Johánka z Pomuku. To, že měl generální vikář zhruba stejný osud jako vymyšlený mučedník, vzbuzovalo pochyby stejně jako fakt, že se ještě deset let po „smrti" Nepomuka    objevovaly listiny arcibiskupské kanceláře podepisované Janem z Pomuka. Mimoto Johánek jako generální vikář a pravá ruka arcibiskupova, který byl v těžkém sporu s králem, nemohl být nikdy zpovědníkem královny a tedy členem královského  dvora. Muselo se tudíž trvat na koncepci Hájkově, který oddělil výmysl od doktora Johánka celkem zdařile. Ovšem na druhé straně potřebovali ochránci lžisvětce pro svatořečení  naléhavě citát ze starého zápisu, v němž se pravilo, že po smrti doktora Johánka vyschla Vltava. Dík složité logice „odborníků" se však podařilo vše zachránit vyvozením vtipného závěru, že vyschnutí Vltavy v r. 1393 (rok smrti doktora Johánka) nijak nevylučuje to, že k vyschnutí mohlo dojít i v r. 1383.

Zdálo by se, že zázrační otcové nového světce byli v březnu 1729 po svatořečení Nepomuka zproštěni všech těchto starostí. Než přání propagátorů kultu temna, že „Labuť (Nepomuk) nad "husou“ (mistrem Janem) zvítězí a moc pekelnou zamezí", nesplnilo. Již po devíti letech, kdy napsal obranu Nepomuka jezuita Bergbauer, se v jeho argumentaci objevily pochyby. Jinou starost otcům vymyšleného svatého způsobil nález kanovníka Krčínského v r. 1746, který zjistil v kostře svatovítského podzemí, jež měla nápadně rozevřené čelisti — důsledek vražedného roubíku — pravé pozůstatky doktora Johánka. Nežádoucí tělesné pozůstatky pak beze stopy rychle zmizely! V pochybnostech pak došel ještě dále augustinián E. Sandrich v r. 1747. Církev se však postavila v nepomucké otázce na stanovisko, že byl-li někdo prohlášen za svatého, není již přípustná debata o tom, zda je světec nebo dokonce zda žil či nežil.

ZÁSAH J. DOBROVSKÉHO

Zdrcující ránu nepomucké legendě zasadil v letech 1779 a 1783 Josef Dobrovský, který prokázal celý podvod i se všemi navěšenými smyšlenkami a lžemi. Od té doby se již v odborných kruzích nemohl nepomucký kult nikdy brát vážně. Všechny další pokusy o jeho umělé křísem byly odsouzeny k neúspěchu. Nezdařilo se ani psychologicky promyšlené Pekařovo tažení na obranu svatojánského kultu. Pekař mával dvěma hlavními argumenty: bez ohlížení se na pohnutky vzniku legendy je prý třeba ji zachovat pro její lidovost a češství.

Jsou známy četné doklady o posměšcích lidu na adresu „mlčenlivého" Jana, o poškozování a ničení jeho soch i o nesmyslně krutých trestech světské a církevní vrchnosti za tyto projevy odporu. Nepomuk byl ještě tak světcem A. F. Schwarzenberga a jeho choti E. Lobkowiczové, kteří se u jeho náhrobku usmířili, ale nikdy ne světcem černožických dětí, které byly za své posměšky zmrskány. Rovněž není bez zajímavosti, že propagátory a otci nepomuckého kultu byli vždy cizozemci, nejčastěji jezuité.

Nic nepomohla ani taktika katolické církve, která postavila lžisvětce po bok zemského patrona Václava, ani to, že se za předmnichovské republiky zřídila v Římě kolej pro české kněze — Nepomuceum. Světec temna nemohl v žádném případě českému lidu přirůst k srdci.

TAŽENÍ PROTI KACÍŘŮM

Nebyla to ani římská církev, aby nevyzkoušela na „odbojných kacířích" všechny prostředky. Když se Nepomuk nemohl prosadit obvyklou cestou, svolávalo se na hlavu českého lidu „boží zatracení" spolu s hromy a blesky. Doklad tohoto tažení kléru podal za 1. světové války známý páter A. L. Střiž, pozdější duchovní spravovatel arcibiskupského semináře:

„Tedy rok 1915 přinese osudy  zcela jiné, netušené... vedle památné sochy Neposkvrněné Panny před chrámem   Týnským nebude vztyčen blbý, ohavný monument české pitomosti 20. století   (rozuměj pomník Jana Husa). Tedy nikoliv Jan Hus, ale hluboká zapečetěná Studnice a Pokladnice mlčení, svatý Jan Nepomucký. Ten propustí už závory světské hanby, zdvihne její stavidla, aby zaplavila tento národ. Ať vše se potopí v této záplavě, jen tak bude naděje, že něco se zachrání, bude očištěno, znovu zrozeno."

Víc snad netřeba k významu a smyslu kultu vylhaného světce Jana z Nepomuka připojovat.

Napsal Milan Tůma Zobrazení: 5597