Společnost

Bartolomějská noc

logoV pařížském královském paláci zaznívá taneční hudba. Královna matka Kateřina Medicejská, takto fanatická katolička, provdala svou dceru Markétu z Valois za protestanta, za hugenota Jindřicha Bourbonského z Navarry. Svatební veselí vrcholí, když tu se náhle rozezvučí zvony, jako by vypukl ve městě veliký požár. To byla osudná bartolomějská noc na 24. srpna 1572.

Vyzvánění zvonů bylo smluvené znamení pro najaté vrahy, kteří v tom okamžiku zahájili po celé Paříži jeden z nejděsivějších masakrů v dějinách. Začali to, co později Voltaire nazval „nejodpornějším příkladem fanatismu, totiž řádění pařížských občanů, běžících v bartolomějské nocí pobíti, povražditi, na kusy rozsápati a vyházeti z oken své spoluobčany, kteří nechodili na mši svatou.“

Nejstrašnější na věci je, že celé krveprolévání zesnovala žena. Sama královna matka Kateřina Medicejská.
Je k neuvěření, kam až dospěla její záludnost a zloba, když dokonce svolila, aby si její vlastní dcera vzala hugenota, a to zřejmě s tím úmyslem, aby svatbu svého dítěte poskvrnila krví toliko nevinných, nic netušících svatebčanů. Na svatbu Jindřicha Bourbonského se totiž pochopitelně sjely všechny vůdčí hlavy francouzských hugenotů, to jest stoupenců Kalvínovy reformace. Z nejvýznamnějších osobností hugenotského hnutí, které té noci byly mezi svatebčany, se stali obětí divokého řádění hrabě Coligny a Ramus. Na samotného ženicha Jindřicha Bourbonského se prý král Karel IX. rozkřikl: „Na smrt nebo na mši!“

Holý život si ženich zachránil jen tím, že se hugenotství zřekl a přihlásil se ke katolictví. Totéž udělal i jeho bratranec princ z Condé.

Zatím rozvášněná lůza už pobíhá městem, vniká do domů, které už byly předem označeny zvláštními znameními, a pobíjí tu bezbranné hugenoty. Jen v Paříži přišlo té noci o život 2000 nešťastných lidí. A když se v následujících dnech vraždění rozšířilo i na venkov, celkový počet obětí dosáhl čísla 25000. Bartolomějská noc se stala příslovečnou. Takové noci vraždění poznalo hitlerovské Německo nejednou a rasový a politický fanatismus tu nebyl o nic lepší toho náboženského.

A když už jsme si ocitovali Voltairův soud a náboženském fanatismu, poslechněte si také, co říká o fanatismu politickém:

„Jsou i chladnokrevní fanatikové, a to soudcové, odsuzující k smrti ty, kdož nemají jiné viny, než že smýšlejí jinak než oni; a tito soudcové dopouštějí se tím těžkého zločinu a zaslouží si tím většího zatracení od celého lidstva, že nejsouce zachvácení zuřivostí jako Clémentové, Chatellové, Ravaillacové a Gérardové, mohli by snad jednat přece trochu rozumně."

„A ti, kdož řídí fanatiky," dodává nakonec Voltaire, „a ti, kdož jim vkládají dýku do rukou, jsou obyčejně darebáci."

Nemůže je stihnout menši odsudek dějin než Kateřinu Medicejskou za zločiny, které byly spáchány z jejího popudu v Bartolomějské noci.

Napsal Milan Tůma Zobrazení: 25945