Společnost

Klášterní tajemství

logoŽivočichové tví přebývati v ní budou — Animalia tua habitabunt in ea (žalm 67. verš 11). Tento verš proslovil kněz Josef František Straka při svém kázání u příležitosti vstupu urozené novicky slečny Terezie z Vlkanova do kláštera a kázání toto ve formě svatebního oznámení vytištěno bylo u pražské knihtlačitelky Johanny Kaudelkovy v roce 1743.

Urozená slečna vstoupila do řádu totiž se všemi ceremoniemi vznešeného sňatku. Klášteru pak přinesla své věno, stříbro, šperky, drahocenný porcelán a svou zklamanou lásku světskou. Světské bohatství přivezlo několik vrchovatě naložených vozů a nebeskou nevěstu doprovodili před oltář novicčini rodiče a vznešená fundatorka kláštera hraběnka Trautmannsdorfová. Novicka ve svatebním rouchu s věnečkem květů na čele poklekla před oltářem, zaslíbila se nebeskému ženichu a vyslechla kázání důstojného pána Straky o zvířátkách, která našla svůj domov.

Bude mít svůj domov v klášteře. Jako jej zde našla na rozkaz otcův i hrbatá dcerka ze mlýna, která by svou přítomností překážela výhodnému bratrovu sňatku. Urozená slečna Vlkanovská přinesla věnem šedesát tisíc zlatých, nalezne domov v cele vyzdobené klekátkem vykládaným želvovinou a perským kobercem a ve volných chvílích smí vyšívat zlatou nití bohoslužebná roucha. Mlynářova dcerka přinesla věnem jen 200 zlatých, smí tedy spát ve společné cele a škrábat v kuchyni brambory. Klášterní služka, novicka bez věna, pak nosí dříví, drhne schody i spí v dřevníku. Všechny se však společné budou modlit za blaho rodu Trautmannsdorfů, dobrodinců kláštera.

A když se po 150 letech potomek rodu Jeho hraběcí Milosti ve svých šedesáti letech oženil s krásnou dvacetiletou komtesou, další pokolení jeptišek se modlilo za početí urozeného hraběcího potomka a nositele rodinného erbu ...

Mladá komtesa počala, avšak ne od svého stařičkého chotě, nýbrž od jeho sluhy. Vstupuje proto na rozkaz zákonitého manžela do voršilského kláštera, aby se tam kála z hříchu přísným pokáním. Odpadají slavnostní obřady i bílé roucho před oltářem, avšak věno není o nic menší. Matka představená vypracovala s hraběcím souhlasem plán pokání nebohé hříšnice a ta nešťastnice píše zkřehlýma rukama prosebný dopis Jeho Excelenci císařskému místodržiteli v Praze. Aby jí pro lásku boží kázal vydat širší roucho, protože to, které jí jeptišky daly, je  úzké a přes rozšířený život se již nepřetáhne. Musí nebohá ležet ve slámě svého lůžka a nemůže se obléci. A ať jí dají masa a teplých pokrmů, chléb má plesnivý a vodu špinavou z louže. Také zima je jí v cele bez kamen a s dírou místo okna, dítě se jí v lůně skoro nehýbe, snad v ní zemře. Ať pan místodržící pro lásku boží pomůže, zná přece paní hraběnku, tančil s ní na plese.

Pan místodržící mlčí a zoufalá matka prosí pro lásku boží samého císaře. Má hlad, mrzne a bojí se smrti.

Mlčel však i císař a dítě v matčině lůně zemřelo. Zemřela i matka a její zmučené omrzlé tělo bylo omyto od pětiměsíční špíny, oblečeno do nového řádového roucha a pohřbeno s úctou povinnou k rodu klášterních dobrodinců.

Dopisy místodržiteli i císaři totiž nedošly nikdy na své adresy. Služebná sestra nedbala úpěnlivých proseb vězněné ženy, jen na oko slíbila, ale oba dopisy odevzdala matce představené. A ta si je se zájmem přečetla, snad s uspokojením vzala na vědomí, že pokání je dosti tuhé, a uložila je do archivu. Ležely tam jako doklad křesťanské lásky za další představené a za její nástupkyně a žádná z matek představených se neodvážila zničit doklad konání své předchůdkyně. Ležely tam i se seznamem věna komtesy Marie Beaty Casanovové, se seznamem exekucí na malé rolníky, kteří klášteru něco dlužili, a se seznamem dárců a klášterních příznivců.

Archiv lidské hrabivosti i utrpení. Jeptišky řezaly každoročně desítky kilogramů kostí na drobné třísky, zašívaly je do pouzdérek vyložených barevným hedvábím a ozdobily nápisem „Svatý ostatek svaté panny Voršily".

Matka představená každoročně rozeslala tisíce pouzdérek na tisíc adres a výměnou dostala poštou desetitisíce rakouských zlatých, tedy celé jmění. Desetitisíce zlatých ročně za kostičky a k tomu ještě zbožné odkazy, dary a věna. Všechno přesně zajištěno i se seznamem zlatých šperků a perel v klášterním pokladu.

Klášterní archivy jsou doklady tehdejšího života, kdy neměl cenu život chuďasa, život zmrzačelého děvčete, ba ani život urozené choti pana hraběte, pokud toužila po mateřství více než po udržení společenského prestiže svého pána a chotě.

Živočichové, tví přebývati budou... ale klášter voršilek v Kutné Hoře byl pro své obyvatele domovem nevlídným. Pár zažloutlých lejster svědčí výmluvně a přesvědčivě.

Napsal Milan Tůma Zobrazení: 3412