Společnost

Cesta do Běloruska(5)

belarusMinsk

Ráno vstáváme velmi časně. Od bábušky dostáváme opět velmi bohatou snídani. Na rozloučenou dostáváme dárky, což nás dovádí do rozpaků. Rádi bychom jim ještě za mnohé výdaje a starosti s námu zaplatili, ale hrdí hostitelé to samozřejmě odmítají. Loučíme se podle jejich tradice přede dveřmi bytu. Dostáváme každý polibek pro štěstí a jdeme na nádraží. Vlak najdeme celkem snadno a po kontrole jízdenek průvodčím si sedáme na naše místa. Vlaky jsou ruské a už teď vím, že jsou mnohem lepší než naše.

Jsou čisté, klimatizované, je zde TV a pohodlné sedačky – je vidět, že zde myslí především na lidi. Do Minsku přijíždíme v 10:40 dopoledne. Cestou zjišťujeme, že bělorusové do drah investovali hodně peněz. V Minsku stojí nové čisté nádraží, které nás fascinuje. Batohy dáváme do úschovny a jdeme si projít město, které je fascinující. Široké bulváry podbarvují vysoké budovy, cestou procházíme ulicemi Lenina a Marxe. Míjíme řadu architektonicky zajímavých budov směrem do centra. Dostáváme se až na náměstí Nezávislosti, kde hlavní dominantou je sídlo vlády a pedagogická univerzita. Náměstí je obrovské – vedle sídla vlády je kostel sv. Semjona, který za Sovětského svazu sloužil jako kino, než byl opět navrácen církvi. Před sídlem vlády si fotíme obrovskou sochu Lenina. Dyma, který nás vyzvedl na nádraží, nás vede na prohlídku starého města. Vše máme s jeho perfektně připraveným komentářem. Uprostřed starého města je ostrov Slz, kde stojí památník běloruským obětem války v Afghánistánu. Zároveň je zde socha anděla, ke které se váže zajímavá tradice. Všechny nevěsty, které chtějí aby se jim narodil chlapec, musí sáhnout na jeho přirození. Pěkná tradice – svatbami se to zde jen hemží. Během naší návštěvy jich zde bylo snad 15.

vlak namesti

Dozvídáme se také, že staré město nechal obnovit Chruščov, když Minsk navštívil. Zároveň víme, že Tataři zde žili ještě do roku 1830. Před válkou žilo v Minsku na 300 tisíc lidí. Po válce se jich zpět vrátilo pouze 50 tisíc. Hledáme nějaké muzeum, ale bohužel jako na potvoru jsou dnes všechna zavřená. Opět tedy procházíme ulice a kupujeme zdejší výbornou zmrzlinu. Míjíme řadu zajímavých budov, včetně radnice a několika zajímavých kostelů. Všechno fotíme a tím si připadáme jako exoti. Jsme zde asi jedinými turisty. Všichni po nás jen koukají, nikdo další nefotí. Nakupujeme nějaké knihy a vydáváme se na prospekt Republiky. Cestou míjíme českou restauraci a tak se zastavujeme na jídlo. Dávám si typické běloruské jídlo – omelety se smetanovou omáčkou a masem.

posta semion

Po jídle se konečně dostáváme na náměstí. Uprostřed stojí stavba – palác Republiky. Jeho stavba byla započata v roce 1985 a kvůli nedostatku financí byla dokončena až v roce 2001. Pořádají se zde tiskové konference prezidenta a různé významné národní akce. Sály jsou schopny pojmout až 4 tisíce lidí. Budova je 100 metrů široká, 45 metrů vysoká a sahá 20 metrů pod zem. Už je poměrně pozdě, takže se pomalu vydáváme do bytu, kde budeme trávit dnešní noc. Jsme moc zvědaví co nás čeká, neboť byt objednávali kluci. Minské metro má dvě trasy a vypadá jako naše pražské před nějakými 20 lety. Jezdí zde pouze staré vozy metra a podzemí zdobí symboly komunismu. Jednou přestupujeme a dostáváme se až na stanici Puškina. Vylezeme ven a stojíme na sídlišti připomínající pražské jižní město. Za blokem je barák, ve kterém máme přespat. Bohužel, kluci nemají klíče, takže se vydávají společně s Milanem asi 2 stanice dál a my čekáme s bagáží až přijdou. Mezitím si k nám přisedá chlapík a navazuje rozhovor. Dozvídáme se, že je voják cvičící psy a půjde na operaci oka. Dále se nám svěřuje že bere na české peníze cca. 8000 kč.

metro metro

Rozhovor probíhá až do doby, než se vrátí Milan. Ten přichází a vypráví že „jechali zajcom“ ! Nechápavě na něj koukám a nevím co „jechat zajcom“ znamená. Později z něj vyleze, že jeli načerno. Prý je to "stará ruská tradice". První cesta proběhla bez problémů. Přišli do bytu, kde za mříží stála žena, zaplatili, vzali klíče a šlo se zpět. Ovšem na zpáteční cestě v Milanovi hrklo. V BLR to funguje tak, že revize se oznamuje z pásku, kde se hlásí další stanice. Revizor nejezdí, ale stojí na zastávce a vystpuje se pouze předními dveřmi. Ukázalo se, že naši nebyli v trolejbuse jediní, co "jechali zajcom". Všichni se nahrnuli dopředu a řidič při řízení prodával jízdenky. Padají ruble, nikdo nekouká na drobné. Naštěstí stanice, kde mělo dojít ke kontrole byla konečná. Řidič nezastavil na konečné, ale revizora objel a zastavil až na novém nástupišti, otevřel všechny dveře a tak ti, co nestačili nakoupit lístky utekli. Zvláštní ...

Dům, ve kterém jsme měli pronajatý byt na přespání vypadal jako před demolicí. Muselo se jet pouze výtahem, který nevzbuzoval příliš důvěry. Navíc zastavoval kde chtěl a tak jsme se s druhou skupinou, kteráí jela druhým výtahem, chvíli hledali. Schodiště jsme nenašli. Chodba k bytům byla bez oken a tak si ani nepředstavujeme, co bychom dělali, kdyby praskla žárovka. Celkově bylo znát velké opotřebení. Náš byt by potřeboval celkovou rekonstrukci, aby se v něm dalo trvale bydlet, ale na jedno přespání to stačí. Nefungovala sice sprcha, ale zato jsme měli TV a teplou vodu. Jdeme spát asi ve 22:00 hodin. Ráno nás čekají 4 hodiny do města Orša.

Napsal Petr Kolář Zobrazení: 9469