Společnost

Výprask

obrysUplynulo již 119 let od události, která se odehrála v mé rodné vsi a na kterou se na dlouhý čas zapomnělo. Událost však nyní opět vykročila z temnot historie. Je to příhoda, jejímž nešťastným aktérem je levice, tehdy se rodící, příhoda, o níž se domnívám, že není jen čímsi marginálním, nýbrž že může posloužit jako zrcadlo levici dnešní. Je to příběh modelový pro tyto týdny. Nejen událost sama by mohla sloužit k ponaučení, ale i její nedávný výstup z šera zapomnění. A proto mně dovolte, abych vám ji v krátkosti přiblížil. Sami posuďte, nabízí-li současnému levému proudu téma k zamyšlení. 

Díky úsilí širokého a bezesporu zapáleného autorského kolektivu regionálních historiků a nadšenců a díky pomoci obce a zemského a okresního archivu byla loni vydána obsáhlá kniha o dějinách jedné větší jihomoravské vsi, obce Křenovice. Z této knihy jsem se dozvěděl o příběhu, který vešel do historie pod názvem Výprask socialistů v Křenovicích. Roku 1888 se v místní hospodě střetly dva tábory. Katolický tábor bohatých rolníků, vedený starostou obce, a tábor levicových dělníků, kteří se považovali za socialisty. Katolický tábor svolal do hospody schůzi, na níž chtěl probírat roli církve ve školství. Levicový tábor, tvořený nejen křenovickými socialisty, ale i jejich druhy z okolních obcí a dokonce i z Brna, se sešel před hospodou, aby zde demonstroval myšlenky protiklerikální. Několik pokusů o klidnou výměnu názorů a společnou schůzi skončilo fiaskem. Obě strany se nebyly schopné shodnout ani na tom, kdo schůzi povede. Každý tvrdošíjně prosazoval svého kandidáta. K tomu soupeři používali dokonce i tak podlý prostředek, jakým bylo zvedání obou paží při hlasování s cílem falešně zvýšit počet hlasů pro nebo proti. Schůze ještě nezačala a už přerostla ve rvačku. Socialisté byli z hospody vytlačeni. Před hospodou pak bylo jejich ponížení dokonáno. Čekali zde na ně, jistě ne náhodou, jak je v knize o Křenovicích určitě popravdě psáno, pacholci a čeledínové bohatých rolníků. A ti nebožáky dělníky zmydlili hlava nehlava, načež pronásledovali prchající soudruhy až do polí za obec. Dělníci utrpěli značné škody na ošacení a někteří z nich ztratili cennosti a peníze. Nicméně dělníci chtěli své ponížení zmírnit, a tak na protivníky podali trestní oznámení. Za tři měsíce po výprasku dal dělníkům brněnský soud za pravdu a za výtržnictví odsoudil několik zástupců katolické strany k peněžitým trestům a k trestům odnětí svobody v rozmezí od jednoho do deseti dnů. Křenovická katolická strana se ale i tak považovala za vítěze sporu a list Hlas jí věnoval oslavnou báseň. Socialisté se i přes soudní vítězství naopak za vítěze nevnímali. Byli to právě oni, kteří bitku pojmenovali Výprask socialistů v Křenovicích, byli to oni, kteří za 20 a 40 let po události uspořádali tábor a pochod v upomínku na vlastní výprask. Byly to oslavy vítězství, nebo něco jako panychida? Spíše to druhé. Jak jinak chápat, že ještě v roce 1928 autor článku v místním socialistickém sborníku poťouchle konstatoval, že po události roku 1888 "měly Křenovice na dvacet let od socialistů pokoj"? V knize o historii mé jihomoravské obce je navíc celá událost vylíčena tak, že mne při prvním přečtení nebylo jasné, zda levice vůbec nějaký úspěch zaznamenala a zda pochod připomínající výprask socialistů nepořádala katolická strana.

O čem tato historka svědčí? Už před 119 lety se levice snažila své názory prezentovat, ale nešikovně, naivně, nekoncentrovaně, dělala ramena, aniž by se připravila na všechny eventuality, neměla taktiku, neměla sebereflexi. Takže povětšinou její myšlenky zapadaly, nebyly brány vážně, byly k smíchu, ztratily se pod nepodstatným harampádím. Nezazlívám soudruhům z Křenovic a okolí, že schytali rány od čeledínů a pacholků, ti byli jistě v přesile. Musím jim ale vytknout, že aspoň své soudní vítězství nedovedli dobře prodat, že se i přes toto vítězství považovali za poražené a ponížené. Vždyť to byli oni, jak už jsem řekl, kteří o celé události první referovali jako o vlastním výprasku. Protistrana jim musela blahořečit. Výprask socialistů - opravdu krásné heslo! S jakou škodolibou radostí je i dnes musí někteří jedinci převalovat na jazyku. Neprůbojnost levice na konci 19. století a neprůbojnost současná jsou si podobné. Levice je dnes zase v defenzívě. Nedotahuje věci do konce, sundala nohu z plynu (nebo jej dokonce ani nesešlápla), řídí svůj stroj ze strany na stranu, kličkuje. A ne a ne najít přímý směr. Pohleďme jen na loňský rok. Na volby do poslanecké sněmovny. A ani když volby komunální dopadnou pro levici lépe, žádný zázrak to není. Copak levice musí dostávat výprasky? Ono se jí to snad líbí? Ona ty výprasky dostává ráda? Hra na mučedníky k ničemu nevede. Nemá určitě smysl být radikální tam, kde nikdo není, kde jsou jen vlastní stoupenci, nebo být radikální za každou cenu, ve všem oponovat, ale je třeba se zřetelně a bez obalu k zásadním věcem vyjádřit. Levice měla říci, že po bitce roku 1888 bylo právo na její straně. Neměla vykládat o výprasku socialistů, když tomu tak úplně nebylo. Měla zdůrazňovat svůj úspěch. Na druhou stranu levice nesmí kličkovat před stinnými stránkami vlastní historie. Měla by zapomenout na politikaření a krátkodobé zájmy, jinak se z výprasků sporných stanou výprasky se vším všudy. Proč se ještě dnes, 17 let po roce 1989, většina pravičáků svým přesvědčením holedbá, sdělovací prostředky je velebí a levičáci jsou pouze tolerováni? Je to jen a jen vinou levice. Je slaboučká, úzkostná, pasivní, neprůbojná a neví, co dělat, aby nabyla sil. Je na tom zase jako před více než 100 lety. Vítězství a úspěchy levice jsou ignorovány, její neúspěchy s chutí zveličovány.

 

Přitom by k posílení pozic a sebevědomí stačila levici pouze srozumitelná řeč a jasná vize, kterou zřetelná artikulace přiblíží jako zvětšovací sklo, jako hvězdářský dalekohled nasměrovaný k hvězdám vesmíru. Srozumitelnou řečí myslím používání stejného metru při hodnocení všeho ve světě i našem blízkém okolí. Není možné odsuzovat jednu nespravedlnost a zavírat oči před druhou. Také se nelze prosadit jen přesvědčením, že pravda je na straně levice, a pasivním čekáním, až na to přijdou i ostatní. Nepřijdou. Proti levici stojí média, zbraně hromadného ničení, šiřitelé všeobecného mínění, diktátoři neomylnosti, kteří jen podle svých slov pracují v zájmu růstu, v zájmu lidstva. Ti nic měnit nechtějí, chtějí být stále na výsluní, chtějí profitovat. Zuby nehty se budou bránit změně. Jsou jako notoricky známá skupinka z filmu Pekařův císař - komoří Lang, generál Russworm, astrolog a magistr Kelley, jejíž heslo Jménem civilizace bylo v komickém i hrozivém rozporu s cíli. Proti levici stojí nejen páni, ale i lokajové dnešní doby, kteří se chtějí zavděčit a pochutnat si na dobrotách, které potají kradou, když mocným jich pár spadne pod stůl, a nepřemýšlejíce o ničem vytrubují obehrané písničky. Srozumitelnou řečí, kterou by měla levice argumentovat, rozumím umění ohradit se při každém veřejném vystoupení proti všem tlachům současných "moralistů". Výtky proti levici jsou přitom pořád stejné a mají dnes více emotivní než racionální podtext. Kdy se omluvíte? Kdy se dostatečně omluvíte? Kdy se budete kát? Kdy přestanete chtít návrat před rok 1989? Proč hájíte ideologii, která vedla ke gulagům, hladomoru a smrti milionů lidí? Vnucují levici pocit viny a morální méněcennosti. Žádají nápravu věcí, které žijící generace nezavinily a které už bohužel nejdou napravit. Pořád dokola. Je třeba zřetelnější a silnější postoj. Reakcí levice na tyto "morální políčky" je ale zatím nejistota. Oni nechtějí slyšet, co si skutečně levice myslí. Oni by to ale nemohli neslyšet, zazněl-li by jasný hlas. Levice přece není synonymem stalinismu, tyranie, hladu. Levice se musí soustředěně ohradit i proti úchylnému a účelovému ztotožňování kapitalismu s demokracií či levého proudu s nacismem či fašismem. Kdy konečně skončí ono vypočítavé házení levice do jednoho pytle s fašisty? Já nejsem fašista a vy přece také ne. Proč nevyzvednout pestrost levicového hnutí? Levice nesmí uvěřit, že poukazováním na problémy současnosti skončí nepřátelské exkurze do minulosti, otevírání starých ran. Minulost je v současnosti pevně zakořeněna. Aby se mohla levice vzchopit, musí přesně vědět, musí studovat, číst, ne jen cítit, že koná správně. Musí se vymanit ze stereotypů. A pak bude větším magnetem pro lidi práce, lidi idejí, pro lidi oživujících a očistných myšlenek. Pak se společně vysmějeme průzkumům, které nám sugerují, že příznivci levice jsou lidé s nízkým vzděláním a příznivci pravice s vysokým, nehledě na to, že vysokoškolský titul není zárukou moudrosti. Pak se zvednou ze svých levných kavalců typické oběti kapitalismu, platiči rostoucího nájemného, čtenáři reklamních letáků supermarketů, lidé nakupující v "akcích", kteří po "úspěšné" koupi esemeskují za "výhodnou" cenu či usedají k televiznímu seriálu nebo nereálným šou. Pak už tady nebude prostor pro snahy zúžit politické spektrum na dva subjekty, které by sice volila většina lidí, ale ne proto, že se s některým z nich ztotožňuje, ale proto, že jeden nebo druhý považuje za menší zlo. Pak zde bude místo pro celou paletu barev, tedy i pro volbu dobra podle vlastního uvážení.


Myslím, že světové dějiny dávají levici za pravdu. Levice tento svět, přes násilné excesy, kterým je jistě už dávno konec, zkulturňuje a polidšťuje, polidšťuje v dobrém smyslu slova. Jen to vidět a umět popsat. Aby zase nějaká vítězství levice nebyla prezentována, i levicí samou, jako prohry. A prohry jako vítězství. Levice stojí tváří v tvář mágům, mistrům interpretačního umění, kteří se snaží jakoukoliv událost proměnit ve svůj úspěch, kteří si myslí, že výklad skutečnosti má větší význam, než skutečnost sama. Levice musí ukázat, že tomu tak není, že se umí vzepřít. Jinak nadchází její soumrak.

 

zdroj: obrys-kmen.
Autor: Michael Doubek

Napsal Petr Kolář Zobrazení: 5721