Společnost

JAK TO ŘEKNU SVÉ ŽENĚ?

logoPřed několika dny zemřel americký fejetonista Art Buchwald. Od malička jsem si schovával jeho články. Vtipně komentovaly americkou realitu. Pokud by vám jeho fejetony, staré až 30 let, něco připomínaly, není to podobnost čistě náhodná. To, co kritizoval, se pomalu přesunulo i k nám.

 

 

V posledních pěti letech rostly ceny za nemocniční ošetřeni ve Spojených státech ročně o 15 %. (U. S. News & World Report, 1978)

Časy se mění. Lidé mají méně peněz a tak je v nemocnicích víc místa. Jenže nemocnice musí svým majitelům vydělávat a snaží se, aby každé lůžko bylo obsazeno. Jen obsazená lůžka vydělávají. To je dobré i špatné současně.

Šel jsem navštívit manželku. Ohlásil jsem se v informacích, kde také přijímají pacienty. Než jsem se stačil zeptat na číslo pokoje, už měl přijímající zapsané mé jméno, věk, bydliště, zaměstnáni, vyplnil dotazník a stiskl tlačítko zvonku. Není sporu, my Američané pracujeme velmi efektivně. Ještě pořád jsem se snažil vysvětlit, že jdu navštívit manželku, ale to už jsem seděl v pojízdném křesle a dva svalnatci se mnou upalovali někam dlouhou chodbou.

„Hej," křičel jsem, „zastavte. Já nejsem nemocný, hledám jen manželku."
„Jakmile přijde, pošleme ji do vašeho pokoje," odpověděli unisono a zrychlili znatelně krok.
„Ale ona už je tady," protestoval jsem.
„Výborně," povídají zase oba, „jakmile vás uložíme, může vás navštívit."

Ve zlomku času jsem byl svlečen, oděn dlouhou noční košilí, které ze srdce nenávidím, a uložen v malém pokojí s nápisem: „Soukromé. Než zaťukáte, zeptejte se sestry!" Ukázali mi vodovod, zapnuli televizor umístěný u stropu a předvedli, jak funguje zvonek.
„Budete-li něco potřebovat, zazvoňte na sestru."
Stačil jsem jen vykřiknout: „Já chci své šaty!"
Oba vypadali uraženě. „Můžete nám důvěřovat. I kdyby došlo k nejhoršímu, dostane je spolehlivě vaše vdova."

Zrovna jsem přemýšlel, jak přepilovat mříže, když vstoupil dr. Zisk se skupinou studentů.
„Zaplať pánbů, že konečně jdete," uvítal jsem ho.
„To vás to tak strašně bolí?" zeptal se soucitně.
„Vůbec nic mne nebolí, jsem zdráv jako řípa," skoro křičím.
Dr. Zisk přestal vypadat soucitně, a najednou bylo vidět, že má starosti. „Jestliže vás už nic nebolí, pak je to daleko vážnější, než jsme si mysleli. A kde vás to bolelo před tím, než to nebolelo?" Znovu jsem to zkusil: „Mne to vůbec nebolelo, ani předtím ani teď. Jsem zdráv."
Otočil se ke studentům. „Nejhorší druh pacientů je ten, který odmítá uznat, že je nemocen. Neuzdraví se, dokud se nezřekne iluze, že je dokonale zdráv. Protože nám to nechce říci sám, budeme se muset do něj podívat, abychom našli příčinu jeho potíži."
„Ale já nechci být operován," ječel jsem.
S pochopením přikývl: „Kdo by chtěl? Ale nebylo by lepší vyndat to teď, než to nechat zastarat?"
„Není co vyndávat," sténal jsem, „všechno je v pořádku."
„Kdyby tomu tak bylo." usmál se s převahou, „nebyl byste tady."

Druhý den časně zrána mi oholili prsa a aby se to vyrovnalo, nedali mi snídani. Oba známí svalnatci mne položili na pojízdné lůžko. U hlavy stála starší zdravotní sestra s kyslíkovým přístrojem, za ní farář s lahvičkou oleje. Asi na poslední pomazání.
Rozhlížel jsem se, koho bych poprosil o pomoc. Nikde nikdo. Dojeli jsme na operační sál a v tom jsem dostal nápad.

„Počkejte chvíli," povídám. „Jsem sice opravdu nemocen a to smrtelně. Zoufale potřebuji operaci, ale nejsem nemocensky pojištěn. Majetek nemám, nemůžu zaplatit ani narkotizérovi."
V tu ránu narkotizér vypnul svůj přístroj.
„A vůbec už nemám čím zaplatit chirurgovi."
Skalpel zmizel v brašně.
„Nemohu dokonce ani zaplatit tu noc na lůžku," vykřikl jsem na hlavní sestru.

Než dozněla ozvěna mých slov, byl jsem oblečen a na ulici. Oba svalnatci mne vyhodili s rutinou svědčící o častém cviku. Vrátil jsem se, abych se konečně dozvěděl, na kterém pokoji leží moje manželka. Přijímající úředník ve chvíli, kdy mne uviděl, se na mne podíval jak tygr před skokem. „V naši nemocnici vás už nechceme ani vidět. Chlap jako vy do nemocnice prostě nepatří."

Souhlasím — ale jak vysvětlím manželce, že jsem ji ani jednou nenavštívil?

ART BUCHWALD

Archiv NoS

Napsal Milan Tůma Zobrazení: 3319