Společnost

Kdo byl Anton MAKARENKO ?

makarenkoMnoho diskusí vědců, učitelů, literátů a politiků proběhlo kolem činnosti Antona Makarenka (1888-1939). V dětských kolektivech, které dal dohromady z bezprizorných dětí, tento vynikající pedagog řešil problémy své i dnešní doby: ekonomika a mravnost, děti a peníze, výchovná úloha práce.

Avšak Makarenko, nazývaný „hrdostí sovětské pedagogiky", nebyl za svého života pochopen.

První léta prožil v ukrajinském městečku Bělopolje, kde se narodil. Jeho otec pracoval v železničních dílnách jako lakýrník. V Kremenčugu, kam byl otec přeložen, absolvoval A. Makarenko železniční učiliště a v sedmnácti letech začal učit na železniční škole. „Koleje" ho vlastně provázely po celý život, vždyť dokonce na železnici skonal. Bylo to na stanici Golicyno u Moskvy. Pospíchal tehdy, aby se z Domu umění co nejrychleji dostal do města, vezl totiž do filmového studia scénář. Jakési venkovské ženě pomohl vynést těžké rance do vagónu. Jí sice pomohl, ale jeho upracované, utýrané, dlouho nemocné srdce nevydrželo. Bylo jaro, 1. duben roku 1939. Šlo mu na dvaapadesát.

Léta 1888 až 1939. Jaký život se mezi těmito dvěma letopočty odvíjel?

V jeho oficiálním životopise, ostatně jako u mnoha sovětských význačných politických a veřejných činitelů z období 20. až 40. let, je nemálo bílých míst, opředených tajemstvím a tabu. Životopis velkého pedagoga se přikrášloval, aby, nedej bože, nebyl zkompromitován v ocích těch, pro něž měl být příkladem.

Z retušovaných fotografií z dětských let na nás hledí „udělaný" kluk, premiant ve škole. Avšak ve vzpomínkách Makarenkova bratra Vitalije se dočteme, že Anton v dětství často churavěl, byl neustále nachlazený a kvůli této neduživosti trpěl. Trápila ho jeho nijak zvlášť líbivá tvář a krátkozrakost, která se u něho projevila v raném věku. Byl ješitný a stále se snažil ve všem vyniknout.

makarenko

Zvykli jsme si, že k Makarenkovi patřily brýle, klasická ruská košile a čepice s kšiltem. V mládí však býval náramný švihák — chodil v naškrobených košilích s motýlkem, v tříčtvrtečním plášti a se skřipcem na nose.

V pěti letech ho otec naučil číst a psát. Dobře zpíval, kreslil, hrál na housle, zajímavě vyprávěl, prostě uměl se předvést. Rád kreslil — to ho neopustilo do konce života — a vášnivě miloval divadlo.

Z přikrášleného životopisu se „vypařil" i mladší Makarenkův bratr Vitalij, kterého měl rád a který byl jeho žákem i kolegou. V letech 1917 až 1919 působili spolu ve škole, ale pak se jejich cesty rozešly. V Makarenkově dotazníku najdeme záznam z roku 1935: „Můj bratr byl v srpnu 1919 v Děnikinové armádě jako podporučík. Nyní je v emigraci. Místo jeho pobytu neznám a spojení s nim neudržuji."

Pracovníci z Makarenkovy laboratoře při marburské univerzitě objevili Makarenkova bratra v sedmdesátých letech v jednom pařížském domově důchodců. Pomohli mu při psaní knihy nazvané „O mém bratrovi“, která se stala pramenem cenných životopisných údajů.
Makarenko nás většinou zajímá jako pedagog, avšak studujeme-li jeho životopis bez zaujatosti, povšimneme si, že byl především spisovatelem. V tom totiž tkví kořen jeho nevšednosti, vnímavosti a pozornosti k člověku.

V našem vědomí přežívá však i stereotyp představující Makarenka jako inteligenta, který v okamžiku, když stál tváří v tvář bandě svých svěřenců v kolonii, ztratil hlavu a nevěděl, kde a jak začít. „Vinu" na tom nese i sám Makarenko. Knihy, které napsal, se totiž chápaly jako autobiografie. Často byly redigovány v duchu doby, svévolné se zkracovaly celé stránky a dokonce i kapitoly. Přitom epizoda s inteligentem, kterého zachvátila panika, a který v hysterickém záchvatu popadl karabáč a klukovi z kolonie vrazil pohlavek, je spíše obraz literární než reálný.

V roce 1920, kdy se stal vedoucím kolonie mladistvých delikventů (právě tu popisuje v Pedagogické poémě), mu bylo 32 let a měl za sebou šestnáct let učitelské praxe. Během svého působení na železniční škole — a to byl velice mladý — pracoval jako pedagogický dozor v internátech pro děti dělníků, vyhýbkářů a strážníků, za což pobíral deset rublů jako přídavek k platu. Dokonce byl i ředitelem školy. Absolvoval pedagogický institut se zlatou medailí za diplomovou práci, která měla název „Krize dnešní pedagogiky“. Čili tu „svou" pedagogiku v kolonii začal uplatňovat zkušený člověk, vycházející z vlastní praxe a ze svého života, ze solidního množství vědomostí.

Z Makarenkova dotazníku: „Astronomii znám dobře ... orientuji se v obecné biologii. Povšechné teze o moderní filozofii a chemii znám dobře, skvěle ovládám zeměpis, zvláště průmyslový a srovnávací. Dobře se vyznám v ekonomické politice ... Dějepis je mým oblíbeným předmětem. Z psychologické literatury jsem přečetl vše, co vyšlo v ruštině. Velmi rád mám krásnou literaturu. Z moderní literatury znám a chápu Gorkého ..."

Maxim Gorkij byl jeho idolem. Samouk a tulák Gorkij totiž probouzel naději. Jeho víra v člověka uchvacovala. Ostatně i Anton Makarenko se v mládí pokoušel o literární tvorbu. V roce 1914 napsal povídku a poslal ji Gorkému k posouzení. Odpověď byla stručná: téma zajímavé, forma slabá. To mu vzalo chuť do dalšího psaní, ale podnítilo ho to ke studiu.

Makarenkova povídka se nedochovala. Víme však, že byla o mladé popově ženě, do níž se zamiloval mladičký učitel. Zradila manžela a mučily ji výčitky svědomí. Zajímavé je, že syžet povídky vycházel ze života. Nevzhledný, neohrabaný Anton s velkým nosem a „čtyřma očima" se v mládí často zamilovával, a to vždycky do velice půvabných dívek. Trápil se, psal básně, vedl si deník, snažil se okouzlovat duchem, zanícením, svou sečtělostí. Ženy sice ctí ducha a vášeň na dálku, ale vždycky dají přednost prázdné kráse nebo hloupé síle. Makarenkovi životopisci zbytečně zamlčují, že mladý učitel nad místním popem, o němž se tvrdilo, že byl moc hezký, zvítězil. „Převychovaná" popova manželka Jelizaveta Fjodorovna odjela na učitelské kursy do Poltavy. A potom byla po celý život věrnou Makarenkovou spolupracovnicí. Ostatně právě ona dostala v roce 1920 nabídku, aby vedla kolonii, jenže místo sebe jmenovala Makarenka.

V roce 1928 přijel do kolonie A. M. Gorkij. Pobyl zde dva dny, byl nadšen životem, který děti vedou, a o geniálním pedagogovi napsal pozoruhodná slova. Nevěděl, že Makarenko už byl zproštěn vedení kolonie.

V prvních letech sovětské moci pedagogika stále jenom experimentovala. Učilo se bez přípravy a nesystematicky, učili brigádníci nebo se neučilo vůbec. Mnozí volali po svobodné výchově a poukazovali na to, že člověk pak bude takový, jaký se narodil. Zavedla se školská samospráva, zkoušelo se všechno možné. Navíc tu byl vážný problém — bezprizorné děti. Osm miliónů dětí, které ztratily domov a rodiče, se octlo na ulici. Tyto děti bylo třeba nejen nakrmit a obléci, ale také je vrátit — zlodějíčky, zloděje a bandity — do společnosti, udělat z nich pracovité lidi, tedy převychovat je.

Jak Makarenkova kolonie začínala?

Našli si starý klášter, všelijakými záplatami vyspravili střechu, aby nezatékalo, a přivezli tam bezprizorné děti ve věku od 14 do 18 let, které posbírali během několika dní po nádražích a na ulicích. Řekli jim:

„Tady jste svými pány. Nejsou tu postele, tak si je musíte vyrobit sami, nejsou tu ani stoly, i ty si udělejte. A také židle, vymalujte, zasklete okna, opravte dveře..."


Hned v prvních dnech Makarenko zjistil, že vůči bezprizorným dětem se nemusejí uplatňovat žádné speciální metody. Život je donutil pracovat, a to všechny společně, ať šlo o malé či velké děti. Situace sama — a mohlo to být třeba i loupání brambor, štípání dříví nebo čtení — prostě situace probudila k životu pracovní skupinu nebo oddíl složený ze dvou, jindy třeba z třiceti dětí, podle obtížnosti úkolu. Jestliže se někdo „flákal", přitížilo se tím ostatním a ti ho okamžité usměrnili. A to bylo vše. Fungovalo to vlastně jako v rodině. Respektive jako u lidí vůbec. Bylo jen třeba tento proces rozumně řídit, vytyčit cíle, zvyšovat nároky. „Maximum požadavků, maximum úcty" — to byla Makarenkova zásada.

Snoubila se s nezměrnou důvěrou.

Jednoho popudlivého, životem těžce zkoušeného kluka vytáhl Makarenko z vězení, přímo z cely smrti. V trestním rejstříku Semjona Kalabalina, jak se ten chlapec jmenoval, se uvádělo: „Pogromy, loupeže, zatvrzelý záškodník." A tomu „vejlupkovi" začal Makarenko vykat hned při prvním seznámení. Za vězeňskou bránou mu řekl: „Počkejte tu na mě chvilku, zapomněl jsem si čepici." Mladíka to zarazilo, neboť čepice seděla Makarenkovi na hlavě, ale na toho podivně vážného člověka v brýlích počkal. Po půl hodině, když uslyšel: „Tady máte sto tisíc a sežeňte za ně obilí pro celou kolonii," došel k názoru, že Makarenko je „úplnej cvok". Zboží ani zbylé peníze si nezkontroloval.

Jedna bývalá Makarenkova svěřenkyně, z níž se stala učitelka, dostala otázku: „Jak byste vysvětlila Makarenkův fenomén jako vychovatele?" „O žádný fenomén nešlo. Vychovával tak, jak žil — srdcem," odpověděla.

Z kolonie se poměrně rychle vytvořila stabilní výchovně vzdělávací instituce. Práce a studium, běžný život a tvůrčí činnost tvořily naprostou harmonii. Čím více Makarenko pracoval a čím víc ho děti milovaly, tím zřetelnější byl i konečný výsledek: odvážné, ukázněné, pracovité, veselé děti a pedagogové, na nichž nebylo stopy po vyčerpání. Avšak současné se objevovaly stále jedovatější útoky ze strany těch, kteří dílem náhody a ne díky schopnostem, zaujímali vysoká místa v lidovém školství.

Přečtěme si několik řádků z Makarenkových dopisů o tom, jak staré ničilo vše nové. Je to vlastně svérázná reportáž.

2. února 1927. „Proti naší kolonii se vede válka doslova ze všech stran. Samozřejmě, že se útočí na systém. Veškeré naše nedostatky, nedotažené věci a náhodné chyby se považují za prvky systému..."

4. dubna 1928. „Jedno vyšetřování stíhá druhé, udělují mi důtky, v okolí byl
systém naší kolonie zakázán. Jezdí sem k nám vyšetřovat mladí chlapci, doslova holobrádkové, s nimiž je těžké už jenom mluvit. Zároveň však nemohou popřít, že kolonie skutečně převýchovavá."

18. dubna 1928. „Kolonii vedu osm let. Už jsem vychoval několik set dělníků a studentů. V moři nepořádků a darmožroutství stojí naše kolonie jako pevnost... Plivají po mně ne za chyby, ale to nejdražší, co mám, za můj systém, vina je jen v tom, že je můj..."

1. ledna 1933. „Kolonie žije špatně, po mně se tam vystřídali už čtyři vedoucí, napáchaly se tam nepředstavitelné hlouposti, kolektiv neexistuje, je z toho průchozí dvůr..."

Učení mužové tehdejšího školství označili Makarenkův systém za nesovětský. Reálná praxe se skutečně rozcházela s tím, co Makarenko vytvářel.

„Kolektiv učitelů a kolektiv dětí — to nejsou kolektivy dva, nýbrž jeden, a to kolektiv pedagogický. Pocítíte-li, že vám chybějí znalosti, nestyďte se posadit se do lavice vedle dětí." Avšak za branou kolonie to vypadalo jinak. „Každý člověk má vstupovat do života s uměním odporovat škodlivému vlivu. Neobcházet ho, dokázat se mu postavit."

Leč v životě se děti před vším chránily. On volal, abychom v každém zločinci viděli člověka (jak se na lidi sluší), jenomže v těch letech se život stavěl na podezření, že člověk není spolehlivý a každý se může projevit jako zločinec. Známý je případ s fotoaparátem FED, který byl téměř tak kvalitní jako zahraniční výrobky. Tento aparát vyráběli ve svém závodě čtrnáctiletí a sedmnáctiletí kluci a děvčata z komuny, která nesla jméno Felixe Dzeržinského (byl to další kolektiv, jejž dal Makarenko dohromady). Fotoaparát FED se skládal z 300 součástek o přesnosti až 0,001 mm. Makarenko se nebál svěřit tuto práci dětem. Komuna byla velmi bohatá, protože pracovala na zásadách chozrasčotu.

Dobrou organizací se nejenom hradily náklady na provoz závodu, ubytovny a školy, ale navíc se do státní pokladny odvádělo 5 miliónů čistého zisku ročně. „Mohl jsem za rok utratit 200 000 za letní výlety a 40 000 za lístky do charkovských divadel. Mohl jsem koupit autobus, osobní i nákladní automobil." Která škola si to tehdy mohla dovolit?

Chozrasčot se však zrušil. Poměrně brzy připojili komunu k závodu FED a z dětí komuny se stali jednoduše dělníci. Komunu začali řídit vedoucí ověšeni epoletami a rozumný, realistický pedagog Makarenko, jehož potřebovali děti i dospělí, byl označen za utopistu, za nevhodnou osobu.

Byl odvolán do Kyjeva a jmenován pomocníkem vedoucího pro pracovní kolonie na Ukrajině. Do práce chodil na komisariát vnitra, sepisoval metodické příručky, bojoval proti obhroublosti, která v trestní praxi nabývala vrchu. Ovšem tato praxe nahlodávala a ohýbala už i lidi v domě, kde působil. Dnes víme, že ti, s nimiž Anton Makarenko pracoval, byli uvězněni, zastřeleni nebo v nočních hodinách skoncovali ve svých pracovnách se životem sami.

Zanechal pedagogické činnosti, začal se věnovat literatuře a z Kyjeva doslova prchal do Moskvy.

A tehdy se vytvořil tragický propletenec. Moskva, literární svět, pocty, vyznamenání, možnost pracovat. Zároveň ho však pranýřovali za to, že nedoceňuje pedagogickou teorii a vědecké výchovné metody, že vytváří kult intuice ve výchově. Od jeho systému se všichni začali odklánět, v dětských nápravných zařízeních se zpřísňoval režim a ve školách se zaváděl téměř scholastický řád.
Příliš předběhl svou dobu.

Některé knihy A. Makarenka: O výchově, Pedagogická poéma, Vlajky na věžích, Pochod třicátého roku. (Pozn. red.)

Napsal Milan Tůma Zobrazení: 34883