Společnost

Cesta do Běloruska (9)

belarusPo dlouhé době, způsobené především problémy v osobním životě, jsem se dostal k pokračování naší cesty po Bělorusku.

Gorki naposled

Dnes máme čas, žádný dopolední program nemáme a s Iljou jsme domluveni až na druhou hodinu odpolední. Domlouváme se, že půjdeme zjistit v kolik nám jede vlak do Orši, ale netušíme, že cesta nám zabere 4 hodiny čistého času. Vyrážíme, podle mapy míjíme budovu zemědělského závodu a fotíme se s vystavenými traktory. Cestou projdeme několik „magazinů“ (obchodů) a dostaneme se také na tržiště.

Místy posedávají bábušky a prodávají produkty ze svých zahrádek – rajčata, vejce, okurky, melouny a další. Nechybí ani zboží z Číny, které u nás prodávají Vietnamci. Areál je poměrně rozsáhlý, ale stánky zabírají zhruba jen jeho polovinu. V zadní části se nachází budova, připomínající bývalou samoobsluhu, dnes je tam rybárna. I kdybychom nevěděli co se tam nachází, poznali bychom to podle toho zápachu, který se šíří všude okolo.

 

trziste

 

Chvilku nechápeme, jak v tom „smradu“ může někdo nějaké ryby vůbec kupovat. Pokračujeme dál na nádraží ale začínáme být mírně nervózní, neboť jdeme poměrně dlouho a nádraží stále nikde. Karolína nadává na úroveň místních WC, které stačila navštívit na autobusovém nádraží a se šokem zjistila, že tam nemají ani dveře. To nám trochu kazí dojem z Běloruska.

 

trziste2

 

Konečně v dálce spatřujeme nádraží. Připadáme si opět jako exoti, každý nás sleduje, každý se na nás podívá. Jsme už dost unaveni a rozčíleni tím, že všechny tři pokladny jsou uzavřené, přičemž minimálně jedna by měla být otevřená. Po chvíli zoufalství a beznaděje ze zbytečné cesty se náhle jedna pokladna otevírá a tak se můžeme zeptat na cestu. Dozvídáme se, že vlak jede druhý den ráno v 10:15, ale že lístky lze koupit až ten den. To nám připadá hodně podivné, ale jsme na východě a tak se nelze ničemu divit. Zpět do města si bereme maršutku, pěšky už bychom nedošli a taky máme naplánovaný sraz s Iljou.Sotva dorazíme na pokoj, objevuje se Ilja a že prý pojedeme do Lenina (obce asi 30 km od hranic s Ruskem) na památník obětem bojů.

Vyrážíme na zastávku chytit stop. V Bělorusku i Rusku je to běžný způsob dopravy. Jednoduše si stoupnete na zastávku a počkáte až někdo zastaví a nabídne vám svezení za úplatu. Nečekáme ani příliš dlouho a zastavuje bílé auto s dvěma mladíky. My jsme čtyři a tak přes veškerou námahu se do auta ne a ne naskládat. Čekáme ještě asi půl hodiny než přijede státní autobus, kterým jedeme i my. Lenino je malá obec postavená v duchu sovětské éry. Ptáme se místní paní, kudy máme jít k památníku. Na radu se dáváme směrem k rybníku a už v dálce spatřujeme památník. Stavba je vskutku impozantní. Není to jen kus žuly, jako většina památníků v každé vesnici. Je to obrovská kulová budova uprostřed ničeho. Dole je velké, ale prázdné parkoviště snad pro patnáct autobusů. Vystupujeme po schodech, až na plošinu před památníkem. Tak opuštěné místo..., je zde cítit nostalgie doby minulé. Pochybujeme, že by bylo otevřeno… a přece! Vnitřek působí impozantně a vzdušně. Kromě nás jsou zde ještě asi dva lidé, tedy když nepočítám pokladní :-) .

 

pam-leninovo

 

Kupujeme lístky a prohlížíme si výstavku zbraní, minometů a dlouhou asi šestimetrovou mapu s postupem bojů. Přemýšlím, jestli má smysl budovat tak nákladné památníky se stálými zaměstnanci, když úroveň některých služeb je tak nízká. Ale to je zkrátka mentalita zdejších lidí. Vracíme se zpět a prvním stopem jedeme do Gorki. Jsme pozváni na večeři k Iljovi, kde nám jeho matka připravila občerstvení a večer si s Karolínou docela dobře popovídali. Milan ukazoval fotky z ČR a já si listoval knihou o zdejší přírodě. Loučíme se asi ve 22:00 hodin a odcházíme domů. Musíme ještě balit, zítra odjíždíme do České republiky...

Napsal Petr Kolář Zobrazení: 4339