Společnost

Muamar Al-Kaddáfí - Zelená kniha (2)

libyePlukovník Muammar Al-Kaddáfí stál v čele převratu proti konstituční monarchii v roce 1969. Poté vznikla Libyjská arabská lidová republika (džamahíria).

Plukovník Kaddáfí je diskutovanou osobností. Zelená kniha vyjadřuje jeho mnohá stanoviska a zprostředkovává zajímavé informace z libyjského společenského a politického života, které se staly příčinou mnoha nedorozumění.

Strana

Strana je soudobou diktaturou. Je to moderní diktátorský nástroj vlády. Strana je vládou části nad celkem. Je to nejnovější diktátorský nástroj. Jelikož strana není individuální, uskutečňuje zdánlivou demokracii zřizováním parlamentů a výborů j a propagandou prostřednictvím svých cle- i nu. Strana vůbec není demokratickým na-strojem, protože je složena z lidí, kteří mají společné zájmy, společné názory nebo společnou kulturu nebo kteří pocházejí ze stejného místa nebo mají stejnou víru. Vytvářejí stranu, aby dosáhli svých cílů, vnutili své názory nebo rozšířili vliv své víry na společnost jako celek. Cílem strany je dosáhnout moci pod záminkou provádění jejího programu. A přece demokraticky vzato, žádná z těchto stran by neměla vládnout všemu lidu vzhledem k rozmanitosti zájmů, idejí, temperamentu, míst a vyznání.
Strana je diktátorský nástroj vlády, který umožňuje těm, kteří mají stejný názor a společný zájem, aby vládli lidu jako celku. V porovnání s lidem je strana menšinou.

Účelem zřízení strany je vytvoření nástroje na ovládání lidu, zejména na ovládání nečlenů strany prostřednictvím strany. V zásadě se strana opírá o svévolnou autoritářskou teorii,.., tj. nadvládu majitelů strany nad ostatními jednotlivými příslušníky lidu. Strana předpokládá, že její nástup k moci je cestou k dosažení jejích cílů, a předstírá, že její cíle jsou cíli lidu. To je teorie ospravedlňování diktatury strany, která je základem pro jakoukoli diktaturu. Bez ohledu na to, kolik je stran, platí stále tatáž teorie. Ale existence mnoha stran stupňuje boj o moc, což vede ke zničení jakýchkoli plánů, sloužících společnosti. Takového zmaření vymožeností a plánů se chápe opoziční strana jako ospravedlnění k podkopávání pozic vládnoucí stany, aby mohla stáhnout koberec z pod noh vládnoucí strany a aby od ní, jako od konkurence, mohla převzít moc.

Strany ve vzájemném boji sahají ne-li ke zbraním, což se stává zřídka, pak k pomlouvání a zesměšňování činnosti druhé strany. Je to boj, který je nevyhnutelně veden na úkor vyšších a životních zájmů společnosti. Některé, ne-li všechny, tyto vyšší zájmy se stanou obětí mocenského boje nástrojů vlády. Nechť zhroucení těchto zájmů podporuje argumenty opoziční strana nebo strany ve svém sporu s vládní stranou. Opoziční strana, jako nástroj moci, musí totiž sesadit vládnoucí orgán, aby se dostala k moci. Aby dokázala neschopnost nástroje vlády, musí opoziční strana zničit jeho vymoženosti a vyvolat pochybnosti o jeho plánech, i když jsou tyto plány prospěšné pro společnost. V důsledku toho se zájmy a programy společnosti stanou obětí boje stran o moc, přestože takový boj několika stran podněcuje politickou činnost. Je proto pro společnost politicky, sociálně a ekonomicky destruktivní. Kromě toho takový boj vede k vítězství jiného nástroje vlády, tj. k pádu jedné strany a k nástupu druhé. Ale je to porážka pro lid, porážka pro demokracii. A navíc mohou být strany kupovány nebo podpláceny zevnitř nebo zvenčí.

Strana původně vzniká, aby zastupovala lid. Potom vedoucí skupina strany zastupuje její členy a nejvyšší vůdce strany reprezentuje vedoucí skupinu. Z toho vyplývá, že hra stran je podvodnou fraškou založenou na klamné formě demokracie, mající mocenský, sobecký obsah, založený na manévrech, tricích a politické hře. To vše potvrzuje, že systém stran je diktátorský, byť i s moderním nástrojem. Systém stran je otevřenou a nikoli skrytou diktaturou. Svět ho ale ještě nepřekoná a je tedy právem nazýván diktaturou moderního věku. Parlament vítězné strany je skutečně parlamentem strany, stejně jako výkonná moc určená tímto parlamentem, je mocí strany nad lidem. Moc strany, která by : měla sloužit pro dobro všeho lidu, je ve skutečnosti rozhořčeným nepřítelem části lidu, totiž opoziční strany nebo stran a jejich stoupenců z lidu. Tak opozice není lidovou kontrolou vládnoucí strany, ale sama hledá příležitost k nahrazení vládnoucí strany. Podle moderní demokracie je zákonnou kontrolou vládnoucí strany parlament, kde většina poslanců je Členy vládnoucí sírany. Znamená to, že kontrola je v rukou vládnoucí strany a moc v rukou kontrolující strany. Tak se ukazuje jasně podvodnost, klamnost a neplatnost politických teorií převládajích v dnešním světě, z nichž vyvěrá současná tradiční demokracie.

Strana je jen zástupce součástí lidu, ale svrchovanost lidu je nedělitelná.

„Strana vládne jménem lidu, ale správnou zásadou je nezastupitelnost lidu."

Systém stran je moderní systém kmenů nebo sekt. Společnost ovládaná jednou stranou je přesně taková jako společnost ovládaná jedním kmenem nebo jednou sektou. Strana, jak již bylo řečeno, představuje názory určité skupiny lidí nebo zájmy jedné skupiny společnosti nebo jedné víry nebo jednoho místa.

Taková strana je tedy nutně menšinou ve srovnání s veškerým lidem stejně jako je menšinou kmen nebo sekta. Menšina má společné zájmy nebo sektářskou víru. Z takových zájmů nebo víry se tvoří společný názor. Jen pokrevní příbuzenství odlišuje kmen od strany i když ostatně i při zakládání strany může existovat pokrevní příbuzenství. Není rozdílu mezi stranickými boji a kmenovými či sektářskými boji o moc. A jestliže kmenová nebo sektářská nadvláda je politicky odmítána a podpírána, musí být podobně odmítnut a popřen stranický systém. Oba systémy jdou stejnou cestou a vedou ke stejnému cíli. Negativní a ničivý účinek kmenových a sektářských bojů na společnost je totožný s negativním a ničivým účinkem stranického boje.

Vyd. Dialog, Praha, 1990

Napsal Milan Tůma Zobrazení: 10905