Společnost

Skutečná tvář katolické církve (2)

byjsemknezemFara Rusiec neměla nejlepší pověst v diecézi. Byla známá vzpourou věřících proti proboštovi a biskupské kurii.

První fara - setkání se skutečností.

O ní se zmíním až v části o farní kronice.Velmi kontroverzní byla osoba aktuálního probošta kněze Jana Oulčického, přezdívaného "Panenka". Žádný z jeho šesti vikářů se v Rusci neohřál déle než rok, zatímco jejich kolegové na jiných farách pracovali po celé roky. Kněz probošt Glapinski, u kterého jsem měl ještě několik dnů zastupovat nepřítomného kněze, mi navrhnul poznávací zájezd po okolí. Hned příštího dne ráno jsme vyjeli jeho Trabantem, míjeli jsme krásné lesy a louky s velkými rybníky a již z dálky jsme viděli krásný kostel. Zaparkovali jsme
před farou, kde nás uvítal asi padesátiletý muž s mírným bříškem a hladkou tváří a pozval .nás dovnitř. Byl to místní kněz probošt Jan, který ze mě od prvého okamžiku nespustil oči, ve kterých bylo něco milého,ale i něco podivného.

Jeho tenký hlásek připomínal spíše starou pannu, než ctihodného probošta farnosti. Seděli jsme v pokoji u krbu, a když kněz Jan začal hovořit o svých farnících, na jeho obličeji bylo vidět pohrdání a neskrývaná nelibost.
Jeho fara je prý nejhorší v celé diecézi proto, že vesničané jsou lakomí a hloupí, lajdáčtí a vychytralí. Provedl nás farou a neopomenul poznamenat, kolik zde do všeho vložil svého úsilí a svých peněz. Při loučení byl opět milý.

Po opuštění fary jsem se rozhodl pohovořit si s bývalým vikářem a při té příležitosti se poohlédnout po mém příštím ubytování. "Vikářka" byla vzdálena asi 30 metrů od fary probošta Jana. Celé její přízemí bylo nedokončené, byl tam pingpongový sál pro ministranty, sál pro výuku katechismu, koupelna a sklad. Polovinu prvého poschodí obýval varhaník se svou rodinou a druhou polovinu vikář. Kněz Slávek se vrátil z procházky a já jsem s ním vstoupil do místností, kde jsem měl trávit rok života. Všiml jsem si, že v celé budově není vytápění. Slávek neskrýval svou radost nad svým odchodem z farnosti a nechtěl moc hovořit o proboštovi, řekl jen že to bylo velmi těžké. Jeho mínění o farnících však bylo zcela jiné, než názory probošta Jana. Město Rusiec bylo hezky upravené, bylo tu mnoho novostaveb, což svědčilo o tom, že se zde lidem dobře vede. Pak mě ještě kněz Slávek ukázal kostel a tím skončila má návštěva v Rusci.

30. července jsem zde znovu přijel již s dekretem, rodiči a nábytkem, byla sobota a probošt Jan se chystal na svatbu. Oficiálně jsem měl nastoupit službu až příštího dne, probošt Jan mě však požádal,abych s ním šel na svatební obřad a později na svatební hostinu. Nechtěl jsem mu odporovat, musel jsem tedy jít s ním a zanechat své rodiče samotné při stěhování nábytku. Moje první neděle v Rusci byla hezká, lidé mě ještě v kostele upřímně vítali a podle starého zvyku po mši přišla kapela a zahrála na mou počest několik pochodů. Po obědě mě probošt snesl z oblak na zem výrokem, "to vše je jen přetvářka".

Příští den začal v místní základní škole nový školní rok. Učil jsem katechismus jen dvanáct hodin týdně v VII. a VIII. třídě, zbytek vyučovala velmi hezká dívka, katechetka Agáta. S dětmi jsem měl trochu vychovatelských problémů. Jezdil jsem učit náboženství také do maličké, vzdálené vesničky, kde děti byly velmi hodné a pilné.

Pokračování 

Z knihy : Roman Jonasz : Byl jsem knězem. Skutečná tvář katolické církve. Eko - konzult, Bratislava 2003 (česky)

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 6576