Kultura

Křest (6)

 

afghPovídka Olega JERMAKOVA z Afghánistánu

Achat Kučečkarov zvedl megafon k ústům a vykřikl ke kišlaku několik ostrých vět, udělal pauzu a výkřiky opakoval. Navrhuje, aby se vzdali, došlo Kostomyginovi.
Uplynulo několik minut, ale nikdo se neobjevil, nikdo nevyšel. Kostomygin hleděl udiveně na kišlak a nemohl pochopit, kdy obyvatelé stačili odstranit z ulic slepice, osly a děti — kišlak byl pustý a němý.
Achat pohlédl tázavě na velitele roty. Velitel řekl: „To stačí," a Achát schoval megafon do průlezu.
Několik pásových a kolových vozidel se zvolna rozjelo ke kišlaku, vojáci v přilbách a bojových vestách, se samopaly přes prsa vykročili za vozidly. Vstoupili do kišlaku z jedné strany (aby se navzájem nepostříleli, jak Kostomygin domyslel) a rozběhli se do uliček.
Kišlak mlčel.
Kdosi zabouchal pažbou na dveře. Když Kostomygin zaslechl suché rány do dřeva, škubl sebou.
„A my půjdem sem," určil Svarjov a zamířil k domu obklopenému nízkou ohradou. Kopl do pevných vrat, ta se po chvíli otevřela a na ulici vyšel starý hubený muž s holí.
Měl vrásčitou tvář, žluté ruce pokryté šupinkami a lhostejný pohled.
"Nis, nis dušman," zachraptěl.
Švarjov ho mlčky odstrčil a vešel do dvora.
„Medvěde! K vratům!" štěkl na Medveděva a rozběhl se k domu. Oparin, Kostomygin, Salichov a několik pěšáků se rozběhlo za nim. Prohledali jednopatrový dům, ale kromě houfu žen v závojích a dětí nacpaných v maličké zadní místnosti nenalezli nikoho, jen hadry, nádobí a zásoby potravin.
Kdosi z pěšáků navrhl strhnout ženským závoje, co když to nejsou ženský? Salichov však začal protestovat — a Salichova znali osobně v celém pluku, všichni nejednou viděli, jaké kousky provádí se svým krajanem na hřišti; nikdo si netroufl neuposlechnout ho.
Vyšli na dvůr.
„Prohlídnem seníky," řekl Svarjov a všichni zamířili k seníkům; v tom se ale rozlehl výstřel, od vrat se ozval výkřik, a tak se vrhli tím směrem.
U vrat seděl Medveděv a sténal.
V kišlaku propukla střelba — vojáci kropili dávkami okna, zahrady, střechy, zarachotil kulomet, vybuchl granát.
Přijelo obrněné vozidlo a Medveděva k němu odtáhli.

Kostomygin tupě přihlížel, jak Medveděva dostali nahoru a vtáhli do průlezu ... Ucítil, jak se země zachvěla, a s údivem se podíval pod nohy. Nedaleko se zvedly kotoučky prachu a Kostomygin se skácel zády na ohradu.
„Sem!" zařval Švarjov. Kostomygin se vzpamatoval a odběhl za vrata. Z vrat odlétly třísky. Kostomygin se popadl za tvář a zaškubal hlavou.
„Co? Co je?" křičel Svarjov a odtrhoval mu ruce od obličeje. „Co?" Sklonil se a podíval se mu zblízka do tváře. „Á, to je maličkost! Jenom třísky!"
Kostomygin si protřel oči, zamrkal a rozhlédl se.
„Co mám dělat?" zeptal se Švarjova.
„Miř na tamtem dům!" a Švarjov ukázal prstem na sousední dům. Pak vypálil dávku do jeho oken.
Kostomygin, ukrytý za ohradou, začal střílet na sousední.
„Blbe!" vykřikl Svarjov, „šetři munici!"
Bylo horko. Prach skřípal mezi zuby. Kostomyginovi se chtělo shodit rozpálenou těžkou přílbu a nepohodlnou bojovou vestu. Ale pálil krátkými dávkami, vyčkal, znovu vyhlédl za ohradou a poslal několik střel do oken vysokého velkého domu. Kulometníka se mu však nepodařilo zaskočit, vystřelil z okna vždycky dávku a schoval se, přešel k dalšímu oknu a ozval se zase odjinud.
V kišlaku se střílelo. Co chvíli vybuchovaly granáty. Ve vzduchu vířil prach a bylo cítit výbušniny.
Vybuchovala rychlopalná děla obrněných vozidel. Hluše a hlasitě rachotily kulomety. Pach střelného prachu se smisil s vůní kvetoucích stromů a Kostomyginovi bylo na zvracení. Už měl plné zuby toho věčného vstávání a střílení — znovu se skrčit a znovu vstát, stisknout spoušť a zase se sehnout za ohradu. A takové vedro, takový pach střelného prachu a květů, v uších mu zvoní, v krku má sucho, kulometník střílí pořád dál, a ne a ne, aby to vzalo nějaký konec. A Medveděv asi pořád ještě skučí a kroutí se v dusnu vozidla, a ne a ne, aby to skončilo ...

Ze kterého okna teď vypálí? Ale kde je Oparin?
Kostomygin se otočil a vlevo spatřil velký zrudlý ksicht s vyvalenýma očima. Bylo mu od žaludku ještě hůř. Chtěl donutit Oparina střílet, ne aby stál jako sloup, za ohradou s hlavou zataženou mezi ramena a se samopalem sehnutým hlavní k zemi, ale najednou si uvědomil, že kulometnik už nestřílí. Opatrně vyhlédl a přejel pohledem prázdná tmavá okna. Zvedl hlavu ještě víc a spatřil, jak z domovních dveří vyšel ramenatý chlap se zvednutýma rukama, za ním nějaký shrbený mladík a pak Salichov s vojákem od pěchoty.
„Dostali je!" vykřikl ohromeně Kostomygin na Švarjova.  

„Oparine! Kostome!" vykřikl Svarjov v běhu a Kostomygin s Oparinem se rozběhli za ním.
Vyběhli ze dvora, doběhli k vratům sousedního domu a vtrhli na malý dvorek.
Švarjov mlčky přiskočil k šlachovitému ramenáči s orlím nosem v roztrhané sosaté světle modré haleně a praštil ho pažbou do brady. Muži se zahnutým nosem padla hlava dozadu, ale udržel se na nohou. Chlapec s velkýma očima, stojící trochu za mužem, se schoulil a vykřikl, jako kdyby tou pažbou údeřil jeho. Muž se napřímil. Z úst mu kapala krev.
„Která svině postřelila Medveděva?" vykřikl Svarjov.
Muž na něj hleděl zpod obočí a na jeho tmavě zarostlých tvářích vystouply hrbolky svalů. Chlapec stáhl z hlavy špinavý turban a zakryl si jím tvář.
„Co se děje?" zeptal se Salichov.
„To oni postřelili Medvěda," řekl Švarjov a rozhlédl se.
„Tak," pronesl Švarjov, utíraje si rukávem pot z obličeje.

„A je to. Murd, mládenci, murd. Hotovo, konec," řekl zajatcům. Chlapci se roztřásla ramena a oči muže se stáhly do štěrbin.
„Tak," zamumlal Švarjov, „tak." Znovu se rozhlédl, zachytil pohled Oparina a opakoval: „Tak."
„No hoď sebou," pronesl hlubokým hlasem pěšák, „dokud je neviděli lampasáci." Přistoupil k chlapci a namířil samopal na turban, jímž si chlapec stále ještě zakrýval tvář.
„Počkej," zarazil se Švarjov. Znovu se otočil a pohlédl na Kostorťgina a Oparina. „Počkej... Košůmé! Ty zastřelíš toho chlapa. Oparine, ty vodděláš toho druhýho."
„Bažanti? To jo," pronesl souhlasně pěšák a ustoupil.
Kostomygin cítil, jak mu tuhne zátylek. Je protivné cítit; když vám za takového vedra přeběhne mráz po zádech.
Zadrkotaly mu zuby. Stiskl je a pohlédl na Švarjova: co to říká?
„No tak!" vykřikl Švarjov.

Pokračování

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 2091