Kultura

Křest (5)

afghPovídka Olega JERMAKOVA z Afghánistánu






Kolona se hnala v prosluněných klubkách prachu, která se válela nad třpytící se řekou. Vozidla řvala, vyplivovala černý dým, pásy hrozivě řinčely a Kostomygin, omámený a ohlušený rachotem a rychlým pohybem, sluneční září, prahem a silnou pelyňkovou štěpní vůní, přemýšlel o tom, že napíše bratrovi zblblej, ale úplně zblblej dopis! Ta noc, vůně kvetoucích záhrad, měsíc, ty pahorky pod hvězdami,

slavíci, léčka, výkřiky muezzína za svítání, rozčarování a potom to setkání — a teď slunce, prach, řinčení a saze, očekávání a nejistota, co bude tam, v tom Padžaku, jaký ten Padžak vlastně je, jak tu karavanu vlastně dostanou, kolik je tam povstalců, jací ve skutečnosti povstalci jsou? Sveřepí, vousatí? Kdo padne - ale copak někdo vážně padne? Třeba tamhle Oparin najednou padne a bude po něm;

teď tady sedí vedle něj, a za hodinu bude po něm ... Nebo padne on sám, Kostomygin — stačí si na všechno a na všechny vzpomenout a zemře v prachu, žáru slunce, jeho tělo pošlou domů a doma nad ním budou plakat přátelé a příbuzní...
Byl přesvědčen, že tentokrát bude všechno doopravdy a on bratrovi napíše o své první opravdové akci, napíše to, protože nepadne a vůbec nikdy nezemře. No — nakonec možná přece jednou zemře, ale to až bůhví kdy, za spoustu let.

Padžak byl malý kišlak, nijak se nelišil od jiných, které už Kostomygin viděl — šedavé hliněné ohrady, vysoké i nízké šedavé věže, kulaté i hranaté, šedivé domy do čtverce i do obdélníku, krabice s úzkými okénky a sytě zelené bujné sady. Padžak ležel na břehu řeky. Kolem se prostírala už vysychající hnědavá step. A v Padžaku se zelenaly a voněly zahrady. Jakmile dojela kolona ke

kišlaku, Kostomygin zachytil silnou vůni a znovu ucítil sladkost v ústech.
Vojáci si navlékli bojové vesty, nasadili přílby a poschovávali se za vozidla v obavách před odstřelovači.

Kišlak ale vypadal naprosto mírumilovně — u ohrad pobíhaly slepice, děda hnal po ulici hrbatou krávu a tu a tam se ukazovaly zvědavé děti, které natahovaly krky a kulily oči na zaprášená vozidla kafírů - nevěřících.
Slunce plálo na blankytné obloze a bylo strašné, pekelné vedro. Potem zbrocení vojáci kouřili a vyhlíželi z vozidel na kišlak.
„Teď si na ty fešáky došlápnem," řekl Švarjov při dalším šluku.
„Na co čekáme?" otázal se Kostomygin.
„Vida, jak je netrpělivej," ušklíbl se Švarjov. „Strejda Víťa ví, co dělá. (Strejda Víťa říkali mazáci mezi sebou veliteli roty.) Jen se neboj, ten ví, co je třeba."
Uplynulo však půl hodjny, nervózní začínal být už i Švarjov, nechápavě pokukoval po vozidle velitele roty.
„Mamede," zavolal na řidiče, „to vážně neví jak do toho?"
Mamedov pokrčil rameny:
"Čert ví. Možná že sem starej pošle pěchotu."
Švarjov se zamračil:
„Kolik tam těch velbloudářů může bejt? Tak deset, nejvejš dvacet."
„A co když popadne zbraně celej kišlak?"
„Než se dočkáme bačkorářů, všichni duchové zbraně zakopou a pak jim dokazuj, že je to ta karavana, na kterou jsme čekali celou noc!" Svarjov si odplivl.
„Kdepak, lepší je počkat. S pěchotou to jde líp," namítl Mamedov.
„Soudruhu seržante, můžu se napít?" zeptal se Oparin.
„Můžu vzit Mandu za panimandu?!" vyštěkl Švarjov.
„Dovolíte to?" opravil se Oparin.
"Vodu musíme šetřit na akci," řekl Švarjov.
Oparin si povzdechl a stočil pohled k třpytící se řece.
„Co koukáš po řece? Z řek pijou jenom osli a zdejší lidi, na ty žádný svinstvo nejde — jsou imunní. Ale ty bys hned dostal žloutenku. Nebo tyfus. Nebo ještě nějakej syfilis."
„Jasný," řekl Oparin a olízl si suchým jazykem rty olemované zaschlou černou špínou.
Svarjov najednou ztuhl a zaposlouchal se.
„Co je?" otázal se Mamedov.
„Zdá se, že jedou," ozval se Švarjov.
Teď už i ostatní zaslechli vzdálený hukot, otočili hlavy a soustředěně ozorovali cestu. Brzy spatřili závoje prachu nad stepi. Kostomygin nahmatal páčku pojistky a zmáčkl ji na doraz.
Ke kišlaku vyrazila pěší rota a čtyři tanky. Po deseti minutách akce začala.


Pokračování

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 2232