Kultura

Křest (2)

 

afghPovídka Olega JERMAKOVA z Afghánistánu


Rozednilo se, v zahradách kišlaku se ozval tlukot slavíků a kohout jim za jejich něžné trylky několikrát za sebou s ráčkovánim vynadal.
Když zrudl východ a step na východě, rozlehl se nad kišlakem ostrý vyzývavý výkřik. Kostomygina naráz opustila ospalost, popadl samopal, natáhl krk a pohlédl přes kameny. Výkřik se opakoval a Kostomyginovi se sevřelo srdce: tak tady je ta válka ... Ale vojáci ležící kolem něj byli klidní! Úkosem na ně pohlédl, zaváhal, ale přece jen se rozhodl tiše zeptat zajíce Medveděva, co to je.

Medveděv si odfrkl a šeptem mu řekl, že to řve jejich pop.

Slunce vyšlo. Step se až k obzoru zazelenala, v kišlaku kokrhali kohouti, bučely krávy, hýkal osel a obloha byla plná zářivého blankytu — tak jakápak k čertu válka?

Velitel roty vstal, otřepal prach a řekl:
„Můžete si zapálit."
Vojáci vstávali, hlučně zívali, začali se mezi sebou bavit, škrtali zápalkami a s přivřenýma očima vdechovali cigaretový dým.
Velitel roty se zadumaně díval na kišlak.
„Sanyči," řekl radistovi, „odvolej naše od kišlaku a řekni vozkům, ať sem hodí bryčky."
„Soudruhu kapitáne, ale co když karavana už do kišlaku dorazila?" zauvažoval Švarjov.
Kapitán zavrtěl hlavou:
„Ne. Podle propočtu musí jít od hor sem akorát celou noc. Dokud se nesetmí, nemůžou se hnout — a to znamená, že z hor vyjeli včera pozdě večer a měli by sem dorazit k ránu."
„Dobrá — tak ne. Ale co kdyby..."
„No, pokud mají tryskový velbloudy," odvětil otráveně velitel roty.
Radista volal čety, které zalehly ve stepi kolem kišlaku. Pak se spojil s řidiči bojových vozidel.
Velitel roty se posadil na balvan, smekl tropickou helmu, vytáhl hřeben a začal se beze spěchu česat. Švarjov se kolem něj ochomýtal, kopal do drobných kamínků a smutně pohvizdoval.
„Tak co tě ještě trápí, Švarjove?" nespokojeně se na něj obrátil velitel.
„Soudruhu kapitáne, co když dokázali nějak přece jen proklouznout do kišlaku?"
„Nojo, a naši kluci se tam půl noci jenom váleli! Pokud ovšem neusnuli..."
„Ale neměli bysme ten kišlak prošťourat, soudruhu kapitáne? Co když je nacpanej zbraněma a duchama?"
Kapitán zamyšleně ofoukl hřeben, pečlivě ho schoval do pouzdra a zastrčil do kapsy. Švarjov na něj vyčítavě hleděl.
„Kolik máš zářezů, Švarjove?" zeptal se unaveně kapitán.
„Jakejch zářezů?"
„Na pažbě, Švarjove, na pažbě. Copak nevím, kam si děláte zářezy? Všechno vím, Švarjove. A jednou z vás stáhnu kůži za ničení zbraně."
„Copak to je nějaký ničení? My jen tak na povrchu. Maličkou rysku a dost," řekl s úsměvem urostlý šedooký Salichov.
„A proč ty si děláš značky na pažbě?"
Salichov zrudl a pokrčil rameny:
„A kde si to mám zaznamenávat?"
„Ty? Na paty a na pěsti."
Všichni se zasmáli. Všichni jsou v obličeji hnědí, jenom on je bílý. To se snad schválně chrání před sluncem, pomyslel si najednou Kostomygin, který se díval na Salichovovu protáhlou něžnou tvář.
Salichov byl miláček roty. Měl melodický hlas a hřál výborně na kytaru. Nikdy se s nikým nehádal, neubližoval bažantům a nekřičel na ně. Všechen volný čas trávil na hřišti se svým krajanem z pěší roty — když ti dva trénovali, bývalo tam hodně čumilů. Pokud bylo špatné počasí, ležel na lůžku s knihou v ruce. V mírovém životě na něj čekala okatá černovláska se stejnou tváří barvy mléka, jako měl on — její velkou fotografii měl schovanou v nočním stolku a donchuáni od roty ji někdy tajně

vytahovali a žádostivě si ji prohlíželi. Salichov dostával od své dívky tlusté dopisy a všichni mu záviděli. Na krku nosil kožené pouzdérko s kadeří jejích vlasů — a všichni to Salichovovi záviděli.
Kostomygin se s nim chtěl skamarádit. Ulevoval své duši v dopisech staršímu bratrovi, ale co znamená dopis? To rozhovor s chytrým společníkem je něco jiného. Myslel si, že Salichov má asi taky až po krk života bez spřízněné duše, ale styděl se za ním jít a začít mluvit o vážných knihách a takových věcech. Doufal, že Salichov se s ním jednou pustí do hovoru sám. Ale Salichov se do žádných

řečí nepouštěl a vůbec si bažantů nevšímal.

„Tak kolik máš zářezů na pažbě, Švarjove?" otázal se kapitán, sledující čety vracející se od kišlaku.
„Šest."
„A to ti ještě nestačí?"
„Je to málo."
„Ty jsi opravdovej Drákula, Švarjove."
Všichni se zasmáli.
„Co se řehtáte?" s úsměvem se zeptal rotný. „Víte, kdo to byl Drákula?"
„Ne," ozval se někdo.
„No prosím!"
„A kdo to tedy byl, soudruhu kapitáne?" zeptal se vemlouvavě zajíc Medveděv. „Ten si snad taky dělal

zářezy?"
„Ale kdepak," odpověděl kapitán. „To byl kníže z patnáctého století a přibíjel čepici hřebíkem ..."
„K hlavě, že?" dovtípil se Medvěděv.
Kapitán přikývl a všichni se rozesmáli, jako by to byl bůhvíjaký vtip.
„Tak daleko jsme se ještě nedostali," řekl se spokojeným úsměvem Švarjov. „Tak jakejpak já jsem Drákula?"
„Nojo," souhlasil kapitán. „Určitej rozdíl by tu byl. Nebyl to seržant, ale kníže."


Pokračování

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 2481