Kultura

Šolochov - Tolstoj 20. století

obrysMichail Šolochov se narodil 24. května 1905 ve vesnici Kružilinu, která se nacházela v rostovské oblasti v jižním Rusku.

Tolstoj 20. století

   „Stalin se mě zeptal, proč jsem zpracoval portrét generála Kornilova s takovou shovívavostí. Měl by přece být charakterizován mnohem ostřeji... Odpověděl jsem, že v Kornilově rozhovoru s generálem Lukomským, stejně jako v jeho rozkazech, které vydával generálu Duchoninovi a dalším je vylíčen jako bezcitný nepřítel, který nic nemá proti prolévání krve lidu. Ale subjektivně byl statečným generálem, který se vyznamenal na rakouské frontě. Byl raněn v boji a zajat, ale pak jako zajatec uprchl zpět do Ruska. Subjektivně tedy byl, z pohledu kasty svých vlastních lidí, úctyhodným mužem... Stalin se pak zeptal, ´Jak to myslíte s tím „úctyhodným?“ Jestliže někdo jde proti vlastnímu lidu, pak to přece znamená, že nemůže být úctyhodným.´ Odpověděl jsem: ´Když na něho budeme pohlížet jako na příslušníka své vlastní třídy, tak může být „subjektivně“ úctyhodným. Mimochodem, on uprchl ze zajetí - to znamená, že miloval svoji vlast a plnil kód důstojnické cti.´“

   Tak hájil svůj umělecký přístup k jedné ze svých románových postav sovětský spisovatel Michail Alexandrovič Šolochov, když se mu Stalin snažil při setkání v roce 1931 rozmluvit způsob, jakým líčil vrchního velitele bělogvardějských vojsk, tedy reálně existující osobnost generála Lavra Georgijeviče Kornilova. Šolochov tehdy prokázal mimořádnou odvahu. Trval na svém. A zřejmě právě takový nebojácný postoj nakonec udělal na Stalina dojem, že toto Šolochovovo dílo doporučil k vydání. Řeč je o čtyřdílném románu Tichý Don, který nejvíce přispěl k rozhodnutí Švédské akademie udělit autorovi Nobelovu cenu za literaturu za rok 1965. V nobelovském diplomu má Šolochov vepsána tato cenná slova: „Za uměleckou působivost a ryzost, s níž ve své Donské epopeji zaznamenal historickou epochu v životě ruského lidu.“

   solochovMichail Šolochov se narodil 24. května 1905 ve vesnici Kružilinu, která se nacházela v rostovské oblasti v jižním Rusku. Ačkoliv to bylo v ryze kozáckém prostředí, sám Šolochov kozákem nebyl. Nicméně se ve svém životě i díle plně ztotožnil s těmito svéráznými lidmi, kteří již od 14. století na dolním toku Dněpru, Donu, Volhy a Uralu tvořili samosprávné občiny svobodných lidí pracujících v řemeslech, na neobdělané půdě a vykonávajících vojenskou strážní službu v pohraničních oblastech.

   Mladý Michail si školy dlouho neužil. Přišel chaos revoluce a pak rok 1918, kdy jako třináctiletý vstoupil do Rudé armády, ačkoliv většina jeho kozáckých spoluobčanů bojovala proti němu v řadách bělogvardějských oddílů. Prožil vlastně celou občanskou válku ve všech možných rolích. Jednou dokonce jako šestnáctiletý kulometník! Nikdo mu tedy nemusel vykládat žádné zkazky z fronty, ani ho posílat na ideové školení. Věděl, co je to revoluce i co je to válka. Zřejmě i proto dovedl ocenit prosté muže, včetně těch, kteří byli na druhé straně fronty a pak o nich realisticky psát.

   V Šolochovovi tedy musel být ukryt vzácný talent, když bez dokončeného vzdělání dokázal již ve svých osmnácti letech psát první eseje do novin pro mládež a v devatenácti letech vytvořit i první povídku, a hned zdařilou. Sám to připisoval neuhasitelné žízni po četbě, po každé knížce, která se mu tak či onak dostala do ruky, zejména děl Puškina, Gogola, Tolstého a dalších ruských klasiků. V roce 1922 opustil armádu a odešel do Moskvy, kde se připojil ke skupině mladých literátů, kteří se ovšem museli živit nikoli psaním, nýbrž tvrdou manuální prací.

   Ale ani Moskva mladého Michaila příliš nenadchla. A tak se po dvou letech vrátil do rodné vesnice, mezi donské kozáky, aby zde pak strávil celý svůj plodný literární i dramaticky nabitý lidský život. V této době se rovněž oženil s Marií Petrovnou Gromoslavskou, dcerou bývalého kozáckého atamana. Věk na to sice ještě moc neměl, vždyť mu bylo pouhých devatenáct let, ale svědci vždy uváděli, že s Marií Petrovnou tvořili šťastný pár, který přivedl na svět čtyři děti. Rok po svatbě, tedy v roce 1925, dvacetiletý Šolochov překvapil literární kritiky kolekcí krátkých povídek s názvem Donskije raskazy (Donské povídky), o kterých moskevská kritička Věra Alexandrová uvedla, že „jsou působivé svojí jazykovou svěžestí při popisu místní krajiny, pestrostí mluvy různorodých postav, živými dialogy.“ Stejná kritička pak ještě dodala, že „již v těchto raných povídkách se ukazuje, jak forma krátké povídky svazuje nesporný autorův epický talent“.

   V jedenadvaceti letech začal Šolochov pracovat na svém největším životním díle, na Tichém Donu, které mu vydobylo zasloužený úspěch doma i v zahraničí. Dokončil je ve svých pětatřiceti letech. Celou tuto epopej, představující panoramatický pohled na kozáckou vesnici za první světové války, v průběhu revoluce a za občanské války, uveřejňoval postupně a to tak, že první dva díly vyšly v letech 1928 a 1929, třetí o čtyři roky později a čtvrtý mezi lety 1937 a 1940.

   Jak si při této příležitosti nepřipomenout jednoho z hrdinů, Grigorije Melechova! Ohnivý, svobodomyslný kozák, jenž statečně bojuje proti Němcům v první světové válce, aby se pak nechal strhnout do víru konfliktů následujících po pádu cara. Když propuká občanská válka, řadí se nejdříve mezi „bílé“, ale poznává, že jejich „věc“ není jeho věcí a proto přechází k „rudým“. Avšak ani v jejich bojovém ideálu nevidí východisko ze své osobní krize a upadá do vleku „zelených“ - oddílu kozáckých partyzánů vedoucích marný boj s „rudými“. Po několika letech bratrovražedného zápasu je Grigorij, stejně jako milióny Rusů, duchovně vyčerpán a smiřuje se, byť zdráhavě, s bolševickou mocí. Dilema Grigorije bylo dilematem milionů Rusů tehdejší bouřlivé doby, a proto není divu, že se stal nejpopulárnějším tragickým hrdinou v sovětské literatuře.

   O hodnověrnost této postavy však musel Šolochov svádět velký boj i v zákulisí. Jak se svěřil přítelkyni Jevgeniji Levitské v dopise, který po více než padesáti letech zveřejnil časopis Znamja (10/1987), byl na něho vyvíjen nátlak ze strany Alexandra Fadějeva - vysokého představitele svazu spisovatelů a známého autora Mladé gardy - aby právě hrdinu Grigorije Melechova přepracoval a udělal z něho „jednoho z našich“. Šolochov, ještě plný nehezkých dojmů z tohoto Fadějevova dopisu z března, 1930 napsal Levitské: „Nemohu prostě udělat z Grigorije bolševika... Pokud jde o další navrhované změny v části 6, tak nic nenamítám, ale nehodlám se přizpůsobovat názorům někoho jiného o tom, jak by měla celá práce vypadat, zejména její zakončení. Toto prohlašuji naprosto kategoricky. To raději tento román nebudu vůbec publikovat, než abych šel proti vlastním přáním na úkor jak románu, tak sebe sama... Nechť se Fadějev (nyní je to velký šéf) nepokouší mně dokazovat, že ´podle zákonů umělecké tvorby takové zakončení nebo samotný román bude objektivně reakční.´“

   První kritika Tichého Donu nebyla příznivá. Šolochova obviňovali, že nestojí jednoznačně za ideály bolševické revoluce, že se své dílo snaží rozmělnit různými okrajovými záležitostmi, jako například zbytečně velkou plochou věnovanou milostným vztahům vystupujících postav. Ke změně v postoji oficiální kritiky došlo teprve tehdy, když se mladého Šolochova zastalo několik skutečných mistrů ruské a sovětské literatury v čele s Maximem Gorkým. A byl to právě Gorkij, jenž Šolochova nejen povzbuzoval, aby svůj román dokončil, ale také se zasadil u Stalina, aby tohoto mimořádně talentovaného spisovatele přijal a osobně se seznámil s jeho názory a argumenty. A skutečně, jak již bylo shora řečeno, Gorkému se podařilo zorganizovat setkání Stalina se Šolochovem a to ve svém vlastním domě. Našli se i závistivci, kteří nemohli unést, že teprve pětadvacetiletý Šolochov začíná získávat značnou popularitu jak v uměleckých kruzích, tak hlavně mezi širokými vrstvami čtenářů ve městě i na venkově. Jedním z nich byl Nikolaj Prokofěv, jenž na novinových stránkách mladého spisovatele obvinil, že pomáhá kulakům a že platí daně za svého tchána, jenž kdysi býval náčelníkem jedné kozácké vesnice. Také se objevily hlasy, které dokonce ještě v 70. letech oživoval Alexandr Solženicyn, že Šolochov vlastně neměl na látku Tichého Donu žádné právo. Jinými slovy, že jde o plagiát, protože skutečným autorem měl být jistý Fjodor Krjukov, kozácký literát, jenž zemřel v roce 1920.

   Ovšem mezi skutečnými světovými znalci o velikosti Šolochovova Tichého Donu nebylo a není žádných pochyb. Například Marc Slonim jej přirovnal k Tolstého dílu Vojna a mír. Tento americký literární kritik mimo jiné napsal: „Šolochov postupující ve stopách velkého mistra prokládá životopisy s historií, bojové scény s domácími incidenty, pohyby mas s pulsem emocí jedince. Ukázal, jak velké společenské převraty změnily osobní osudy, jak politický zápas rozhodoval o štěstí nebo zruinování.“

   Podle jiného amerického odborníka, Ernesta J. Simmonse, není původní verze Tichého Donu žádným politickým traktátem, jak se občas někdo snažil tvrdit. „A pokud se v tomto díle objevují nějaké politické zápletky“, uvedl Simmons, „pak jde vskutku pouze o nahodilý jev vůči onomu dominujícímu tématu, kterým je zde zájem o člověka obsažený v příběhu velké a dojímavé lásky, téměř jediného milostného příběhu v sovětské literatuře.“

   Přitom tento americký literární kritik nezavírá oči ani před faktem, že Šolochov po druhé světové válce některé části Tichého Donu tendenčně upravoval, zejména místa, kde původní vylíčení některých postav odpovědných za revoluční teror „rudých“ v občanské válce údajně neodpovídalo obrazu revolucionářů, jak se to žádalo na pomezí 40. a 50. let. Je však zajímavé, že Šolochov k těmto úpravám přistoupil v době, kdy ho k tomu fakticky nikdo nenutil, lépe řečeno, kdy mu již nehrozilo žádné riziko, jak tomu bylo v 30. letech. Těžko říci, zda to bylo způsobeno jeho hlubokým přesvědčením o správné cestě sovětského pojetí socialismu, které v něm ještě více utvrdily zážitky z vítězné druhé světové války a které najednou již nechtěl zpochybňovat tím, co se dělo v letech občanské války, nebo zda se to „urodilo“ jeho přerodem z lidového kozáckého spisovatele v oficiální osobnost, zdůrazněnou vysokými funkcemi ve Svazu sovětských spisovatelů, a nakonec i skutečností, že se za Chruščova dokonce stal členem ústředního výboru strany.

   Nelze také zapomínat na Šolochova jako zapáleného patriota. Dokázal to i tím, že se ihned po německém přepadení dobrovolně hlásil na frontu. Ačkoliv měl z válečných bojů své zkušenosti a nebyl ani fyzicky ještě starý - bylo mu přece teprve 36 let - velení Rudé armády mu samozřejmě určilo jiné poslání. Stal se válečným korespondentem. Nutno zdůraznit, že elitním. Nikoliv nějakými výsadami v teplém týlu, ale v drsných podmínkách první linie. Jinak by ani nemohl tak zasvěceně popisovat tragédii těžkých ztrát v prvních týdnech a měsících, kdy za strašných zmatků, ale s neuvěřitelným heroismem ti dole museli napravovat chyby a nekompetentnost těch nahoře. Chyběli Suvorovové a Kutuzovové. Žukov se teprve učil za pochodu.

   Nebyl by to Šolochov, Tolstoj 20. století, kdyby z této těžké doby nenapsal velké věci. Vzrušující reportáže. Opět drsné příběhy prostých mužů. Ale jeho románem, jeho takříkajíc Vojnou a mírem, se stala kniha Oni sražalis za rodinu (Bránili svou zem). Psal ji pod dojmem stalingradské bitvy a začal ji poprvé zveřejňovat na pokračování v moskevské Pravdě v letech 1943 až 1944. Žel, nebyla dopsána. Její dokončení po válce totiž při veškeré slávě a úctě autora naráželo na rozpaky nakladatelů, kteří se obávali tisknout pasáže, v nichž se Šolochov kriticky vyslovoval k 22. červnu 1941 a dalším chybám vedení, které stály miliony životů. Když Nikita Chruščov v roce 1956 pootevřel dveře k pravdě, zdálo se, že i Šolochov tuto válečnou epopej dokončí podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Zdálo se, že to půjde, protože první díl v knižní podobě dokončil roku 1958. Psal dál a v roce 1969 se pokoušel o publikování třetího svazku, když požádal moskevskou Pravdu, aby mohl na jejích stránkách pokračovat tam, kde po válce skončil. Avšak Michail Šolochov - člen Akademie věd SSSR (1939), nositel Řádu Lenina (1955), člen ústředního výboru strany (1961), čestný doktor Saint Andrew University (1962) a laureát Nobelovy ceny (1965) – byl odmítnut. Není divu, v Kremlu již neseděl Chruščov. Ten, jak známo, neváhal vzít tohoto slavného spisovatele na svoji cestu do Ameriky v roce 1959 k jednáním s prezidentem  Eisenhowerem, což byla vůbec první návštěva hlavy SSSR v USA. A tak nejlepším a plně dokončeným Šolochovovým dílem z válečného období zůstává Sudba čeloveka (Osud člověka), které publikoval v roce 1956 a jež se těšilo velkému zájmu veřejnosti i ve filmové verzi se Sergejem Bondarčukem jako režisérem a zároveň v roli hlavního hrdiny. A byl to právě Bondarčuk, jenž se vyslovoval o Šolochovovi s nesmírnou úctou: „Myslím si, že to byl vedle Tolstého spisovatel, který snad nejosobitěji dokázal nahlédnout do lidské duše a zároveň vystihnout nejjemnější odstín vztahu jejího nositele k onomu širokému plátnu, kterému se tak vzletně říká čin dějin, ale které zůstává jen tím prostým osudem jednoho jediného člověka uprostřed milionů. Poznal jsem to sám na sobě, když jsem v roce 1959 točil Osud člověka. Leckdo může namítnout, že to říkám pod dojmem toho, že šlo o vůbec první snímek, který jsem režíroval, ale přenést Šolochovův rukopis na filmový svitek - to je radost i utrpení. Zkuste chytit do dlaní vánek.“

   Poslední Šolochovovou prací je druhý díl románu Podnjataja celina (Rozrušená země). Tuto knihu, v níž zachycuje proces kolektivizace zemědělství v první pětiletce (1928-1932) na pozadí odporu ruských rolníků v duchu tradicionalistického principu v jejich životě, začal vlastně psát souběžně s Tichým Donem na počátku 30. let a dokončil ji v roce 1960.

   Šolochov, obdobně jako Hemingway, pak začal hodně pít. Avšak na rozdíl od svého amerického souputníka se nakonec přece jen ještě dokázal vzpamatovat. Varovným signálem mu v tom byl srdeční infarkt, který ho postihl v roce 1975. Ten mu také zabránil i v návštěvě Moskvy, kde na počest jeho sedmdesátin probíhaly velké oslavy. Snad to byla právě tato skutečnost, že s vypětím vůle nakonec dokázal omezit sklony k vodce, což mu umožnilo žít ještě dalších devět let uprostřed zamilovaného donského kraje.

   Michail Šolochov skonal 2. února 1984. Bylo mu devětasedmdesát let.

MICHAL RYBÍN

Obrys - Kmen, č.38/2010

http://www.obrys-kmen.cz/

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 3596