Kultura

JEDEN Z KRÁLŮ REPUBLIKY

logoTuto povídku o setkání s americkým milionářem napsal Maxim Gorkij v roce 1906. Jak je to staré a prosté, tak je to dobré a platné i v naší době po 100 letech. 

... Oceloví, petrolejoví a všichni ti králové Spojených států uváděli vždycky do rozpaků mou fantasii. Nedovedl jsem si je představit jako obyčejné lidi, protože mají tolik peněz.
Zdálo se mi, že každý z nich má nejméně tři žaludky a půl druhého sta zubů. Byl jsem přesvědčen, že milionář každodenně od šesti ráno do půlnoci bez oddychu — jí. Pojídá nejdražší jídla: husy, krocany, selata, ředkvičky s máslem, puddingy, keksy a podobné chutné věci. Navečer už je tak vyčerpán namáháním čelistí, že nařizuje černochům, aby mu žvýkali potravu, a sám už jen polyká. Nakonec už docela ztrácí energii a černoši jej, zalitého potem a zalykajícího se, odnášejí spát. A zrána, od šesti hodin začíná opět svůj strastný život.
Avšak ani s takovým vypětím sil nedokáže projíst ani polovinu úroků ze svého kapitálu. Ovšem takový život je těžký. Ale co se dá dělat? K čemu být milionářem, nemůžeš-li jíst víc než obyčejný člověk?
Představoval jsem si, že jistě nosí prádlo z brokátu, že podpatky bot má přibity zlatými hřebíky a na hlavě místo klobouku něco z briliantů. Jeho kabát je ušit z nejdražšího sametu, je nejmíň padesát loktů dlouhý a je ozdoben zlatými knoflíky, kterých je na tři sta. O svátcích si obléká najednou osm kabátů a šestery kalhoty. Ovšem, není to nijak pohodlné a působí to nesnáze... Ale když je někdo tak bohatý, nemůže se přece oblékat jako ostatní...
Milionářovu kapsu jsem si představoval jako jámu, kam je snad možno schovat třeba kotel, budovu senátu a to všechno, co je třeba... Když jsem si však představil skladnost břicha tohoto gentlemana, která se jistě podobá skladnímu prostoru dost velké oceánské lodi, nedovedl jsem si představit délku nohy a kalhot tohoto tvora. Myslil jsem si, že pokrývka, pod kterou spí, nemůže
být menší než čtvereční míle. Když žvýká tabák, tedy samozřejmě ten nejlepší a po dvou librách najednou. A šňupe-li, pak při nejmenším libru najednou. Peníze přece vyžadují, aby byly utráceny.
Prsty jeho rukou mají podivuhodný cit a zázračnou schopnost prodloužit se podle přání: vyčuchá-li třeba, zatím co sedí v New Yorku, že někde na Sibiři vyrostl dolar, napřahuje ruku přes Behringovu úžinu a trhá oblíbený květ, aniž se pohne s místa.
Je to zvláštní, že při tom všem jsem si nedovedl představit, jak asi vypadá hlava takové obludy. Dokonce se mi zdálo, že hlava je úplné zbytečná při takovém množství svalů a kostí, oživovaných žádostí vyždímat ze všeho zlato. Moje představa o milionáři neměla vůbec konečnou formu. Krátce, byly to především dlouhé elastické3) ruce. Obchvátily celou zeměkouli, přitáhly ji k velké, temné tlamě a tato tlama vysává, hryže a žvýká planetu a chtivě ji oslintává jako horký smažený brambor...
Můžete si představit mé ohromení, když jsem potkal milionáře a viděl jsem, že je to ten nejobyčejnější člověk.
Seděl přede mnou v hluboké klubovce. Dlouhý, suchý stařík klidně složil na břiše svraštělé ruce běžných rozměrů, obyčejné lidské velikosti. Povadlá pleť jeho obličeje byla pečlivě vyholena, ochable svěšený spodní ret odhaloval dobře vyrobené čelisti se zlatými zuby. Horní ret, vyholený, bezkrevný a hebký — byl přilípnut k jeho žvýkacímu strojku, a když stařík mluvil, téměř se nehýbal. Jeho bezbarvé oči byly bez obočí, matná lebka byla zbavena vlasů. Zdálo se, že se tomuto obličeji nedostává kůže, a celý — vyrudlý, nehybný a uhlazený — připomínal obličej novorozeněte. Bylo nesnadné určit, zda tento tvor začíná svůj život, nebo už se chystá k jeho konci.
Oblečen byl také jako obyčejný smrtelník. Prsten, hodinky a zuby — to bylo všechno, co na něm bylo ze zlata. Všechno dohromady vážilo nejvýš půl libry. Celkem tento člověk připomínal starého sluhu z aristokratického domu v Evropě...
Zařízení pokoje, v kterém mě přijal, neudivovalo přepychem, nevzbuzovalo nadšení krásy. Nábytek byl masivní, a to je snad všechno, co se o něm dá říci.
Asi do toho domu někdy přicházejí sloni — napadlo mi při pohledu na nábytek.
„Vy jste ... milionář?" ptal jsem se a nevěřil svým očím.
„Ó ano!" odpověděl a přesvědčivě přitakával hlavou.
Tvářil jsem se, jako bych mu to nevěřil, ale hned jsem se rozhodl, že jej usvědčím ze lži.
„Kolik masa můžete sníst k snídani?" dal jsem mu otázku.
„Nejím maso!" prohlásil. „Dílek pomeranče, vajíčko, malý koflík čaje — to je všechno..."
Jeho nevinné dětské oči se matně leskly přede mnou jako dvě velké kapky kalné vody a neviděl jsem v nich ani jiskerku lži.
„Dobrá," řekl jsem rozpačitě. „Ale buďte upřímný, řekněte mi po pravdě, kolikrát denně jíte?"
„Dvakrát!" klidně odpověděl. „Snídaně a oběd — to mi úplně stačí. K obědu talíř polévky, bílé maso a něco sladkého. Ovoce. Koflík kávy. Doutník ..."
Můj údiv rostl tak rychle jako tykev. Pohlížel na mne očima světce. Nabral jsem dech a řekl jsem:
„A je-li to pravda, co potom děláte se svými penězi?"
Poněkud přikrčil rameny, jeho oči zatékaly v důlcích a odpověděl :
„Vydělávám jimi peníze ..."
„Na co?"
„Abych vydělával další peníze ..."
„Na co?" opakoval jsem.
Naklonil se ke mně, opřel se lokty o opěradla klubovky a zeptal se jakoby trochu zvědavě:
„Jste blázen?"
„A vy?" odpověděl jsem otázkou.
Stařík sklonil hlavu a procedil zlatem svých zubů:
„Zajímavý človíček ... Zdá se mi, že vidím po prvé takového..."
Potom pozvedl hlavu, roztáhl ústa od ucha k uchu a začal si mě mlčky prohlížet. Soudě podle klidu jeho obličeje, zřejmě mě pokládal za docela normálního člověka. V jeho kravatě jsem zpozoroval jehlici s drobným briliantem. Kdyby ten kámen byl veliký jako podpatek, snad bych byl ještě něco chápal.
„Čím se tedy zabýváte?" zeptal jsem se.
„Dělám peníze!" krátce odpověděl a pokrčil rameny.
„Penězokaz?" vykřikl jsem radostně; zdálo se mi, že se už blížím k odhalení tajemství. Ale tu začal potichu skytat. Celé jeho tělo se zachvívalo, jako by je neviditelná ruka lechtala v podpaží. Jeho oči rychle mžikaly.
„To je opravdu veselé!" řekl. Uklidnil se a zaléval můj obličej vláhou spokojeného pohledu. „Zeptejte se ještě na něco!" vybídl mě a bůhvíproč nadmul tváře.
Zamyslil jsem se a dal jsem mu rozhodnou otázku:
„Jak děláte peníze?"
„Aha! Rozumím!" řekl, pokyvuje hlavou. „To je velmi prosté. Mám železnice. Farmáři4) vyrábějí zboží. Já je dodávám na trh. Vypočítáš, kolik je třeba ponechat farmáři, aby neumřel hlady a mohl dál pracovat, a všechno ostatní si ponecháš jako tarif5) za dopravu. To je docela jednoduché."
„A farmáři jsou s tím spokojeni?"
„Nemyslím, že všichni," řekl s dětskou prostotou. „Ale říká se, že lidé nemohou být nikdy a s ničím spokojeni. Vždycky se vyskytnou podivíni, kteří žehrají..."
„Vláda vám do toho nezasahuje?" skromně jsem se zeptal.
„Vláda?" opakoval, zamyslil se a třel si prsty čelo. „Aha... to jsou ti... ve Washingtonu? Ne, ti do toho nezasahují. To jsou výborní chlapíci... Jsou tam taky někteří z mého klubu. Ale málokdy je vídám... Proto na ně někdy zapomenu. Ne, ti do toho nemluví," opakoval a zvědavě se zeptal:
„Cožpak jsou takové vlády, které znesnadňují lidem dělat peníze?"
Byl jsem uveden do rozpaků svou prostoduchostí a jeho moudrostí.
„Ne," řekl jsem tiše, „o tom nemluvím ... Víte, myslil jsem, že snad někdy bylo třeba, aby vláda zabránila otevřenému vyděračství."
„N-no!" namítl. „To je idealismus. Tady to není zvykem. Vláda nemá právo vměšovat se do soukromých záležitostí..."
Má skromnost vzrůstala před klidnou moudrostí tohoto dítěte.
„Ale což zruinování mnoha lidí jedním člověkem je poctivá věc?" slušně jsem se otázal.
„Zruinování?" opakoval a široce rozevřel oči. „Zruinování — to bývá, když jsou pracovní síly drahé. A když je stávka. Ale máme emigranty. Ti vždycky sníží mzdu a ochotně zaujmou místa stávkujících. Když jich bude v zemi tolik, aby levně pracovali a hodně kupovali, bude všechno v pořádku."
Poněkud oživl a už se tolik nepodobal starci a nemluvněti, kteří byli smíšeni v jeho obličeji. Jeho tenké, tmavé prsty se začaly hýbat a suchý hlas rychleji zahučel v mých uších.
„Vláda? To je přece zajímavá otázka, opravdu. Dobrá vláda je nezbytná. Řeší třeba takové otázky: V zemi musí být tolik lidí, kolik potřebuji k tomu, aby ode mne koupili všechno, co chci prodat. Dělníků musí být tolik, abych o ně neměl nouzi. Ale ani jeden přebytečný! Pak nebudou socialisté. A stávky. Vláda nemá vybírat vysoké daně. Všechno, co může lid dát, vezmu si sám. Tomu říkám dobrá vláda."
„Dal najevo svou hloupost, to je nepochybný příznak vědomí vlastní velikosti," pomyslil jsem si. „Snad je skutečně králem..."
„Potřebuji," pokračoval jistým a pevným tónem, „aby byl v zemi pořádek. Vláda najímá za nevelký plat různé filosofy, kteří každou neděli nejméně osm hodin učí lid ctít zákony. Nestačí-li na to filosofové, pusťte do toho vojáky. Tady není třeba vybírat si způsoby, ale potřebujeme výsledky. Spotřebitel a dělník jsou povinni ctít zákony. A to je všechno!" skončil, pohrávaje si s prstenem.
„Ne, není hloupý, asi sotva bude králem!" pomyslil jsem si a zeptal jsem se: „Jste spokojen s dnešní vládou?"
Neodpověděl hned.
"Dělá méně než může. Říkám, emigranty je třeba pouštět do země. Máme politickou svobodu, které požívají, a za tu je třeba platit. Tak ať si každý přiveze s sebou aspoň pět set dolarů. Člověk, který má pět set dolarů, je desetkrát lepší než ten, kdo jich má jen padesát... Špatné lidi — tuláky, žebráky, nemocné a ostatní lenochy nikde nepotřebují."
„Ale to přece zmenší příliv emigrantů ...," řekl jsem.
Stařík souhlasně přikývl.
„Po čase navrhnu, aby jim byl úplně uzavřen přístup do země ... Ale teď ať si každý přiveze trochu zlata... To zemi prospěje. Tady je nezbytně třeba zvětšit čekací dobu na občanské právo. Později se může úplně zlikvidovat. Ti, kdo chtějí pracovat pro Američany, ať pracují, ale nemusí se jim dávat práva amerických občanů. Američanů je už naděláno dost. Každý z nich je schopen postarat se o to, aby se zvětšil počet obyvatel. To všechno má udělat vláda. Bude ji třeba jinak organizovat. Členové vlády musejí být akcionáři průmyslových podniků a pak rychleji a lépe pochopí zájmy země. Teď jsem nucen kupovat si senátory, abych je přesvědčil o nutnosti a významu různých malicherností. Potom to bude zbytečné..."
Povzdychl, pohnul nohou a dodal:
„Život můžeš vidět správně jenom s výše hory zlata."
Teď, když mi byly poněkud jasné jeho politické názory, zeptal jsem se:
„A co myslíte o náboženství?"
„Ó!" vykřikl, plácl se do kolena a energicky pozvedl obočí. „Jen to nejlepší! Náboženství — to je nevyhnutelně nutná věc pro lidi. Docela upřímně věřím! A dokonce sám každou neděli káži v kostele ... ano, proč ne."
„A o čem kážete?" zeptal jsem se.
„O všem, o čem může v kostele mluvit upřímný křesťan, ovšem řekl přesvědčivě. „Káži samozřejmě v chudé obci — chudáci vždy potřebují dobré slovo a otcovské poučení... Říkám jim ..."
Jeho obličej opět na chvíli přijal výraz nemluvněte, ale vzápětí stiskl rty a pozvedl oči ke stropu, kde amórci stydlivě zahalovali obnažené tělo tlusté ženy růžovou kůží yorkshirské svině. Jeho bezbarvé oči odrážely ve své hloubce pestrost barev na stropě a zablýskly se různobarevnými jiskerkami. Tiše začal:
„Bratři a sestry v Kristu! Nepoddávejte se vnuknutí lstivého ďábla závisti, odvrhněte od sebe všechno pozemské. Život na zemi je krátkodobý: člověk je jen do čtyřiceti let dobrým pracovníkem, po čtyřiceti letech jej nepřijímají do továren. Život není stálý. Pracujete, chybný pohyb ruky, a stroj vám drtí kosti, sluneční úpal, a hotovo! Všude na vás číhají nemoci, neštěstí! Chudý člověk se podobá slepci na střeše mrakodrapu — ať jde kamkoli, spadne a zabije se, jak říká apoštol Jakub, bratr apoštola Judy. Bratři! Nesmíte si cenit pozemského života, neboť je výplodem ďábla, uchvatitele duší. Království vaše, ó milé dítky Kristovy, není z tohoto světa, protože stejně jako království otce vašeho je na nebesích. A když trpělivě, bez stížností, bez reptání a tiše skončíte svou pozemskou pouť, přijme vás v hájích a odmění vás za práci na zemi věčným blaženstvím. Tento život je (pouze očistcem pro vaše duše, a čím více strádáte, tím větší blaženství vás očekává tam, jak řekl sám apoštol Juda."
Ukázal rukou na strop, zamyslil se a pokračoval chladne a pevně:
„Ano, drazí bratři a sestry! Celý život vezdejší je prázdný a nicotný, neobětujeme-li jej lásce k bližnímu, ať je to kdokoli. Nedávejte svá srdce do moci ďáblům závisti! Komu můžete závidět? Pozemské blaho — to jsou přízraky, to jsou ďáblovy hříčky. Všichni umřeme — bohatí i chudí, vladaři i horníci, bankéři i metaři. Ve stinných zahradách ráje se možná havíři stanou vladaři a vladař bude smetat pometlem s cestiček zahrady opadané listí a papírky od bonbonů, kterými se budete živit každý den. Bratři! Co dělat na zemi, v tomto temném lese hříchů, kde duše bloudí jako děcko? Jděte do ráje cestou lásky a pokory, trpte mlčky a všecko, co se stává vaším údělem. Milujte všechny, i ty, kteří vás ničí..." Opět zavřel oči, a pohybuje se v křesle, pokračoval: „Neposlouchejte lidi, kteří vyvolávají ve vašich srdcích hříšný pocit závisti, ukazujíce vám na chudobu jedněch a na bohatství druhých. Tito lidé jsou vyslanci ďábla, neboť Bůh zapovídá závidět bližnímu. I bohatí jsou chudí, jsou chudí láskou k nim. Zamilujte si i bohatého, neboť on jest vyvolencem Božím! — vykřikl Juda, bratr Hospodinův, velekněz chrámu. Neposlouchejte kázání o rovnosti a jiných výmyslech. Co znamená rovnost zde na zemi? Snažte se jen, abyste se srovnali mezi sebou v čistotě duše před tváří Boha. Neste trpělivě svůj kříž a pokora vám ulehčí vaše břímě. S vámi je Bůh, děti moje, a jinak nepotřebujete nic!"
Stařec zmlkl, rozevřel ústa, blýskaje zlatými zuby, a vítězoslavně se na mne podíval.
„Dobře využíváte náboženství!" poznamenal jsem.
„Ó ano! Znám jeho cenu," řekl. „Opakuji vám, že náboženství je pro chudé nezbytnou potřebou. Mně se líbí. Na zemi všechno náleží ďáblu, říká. Ó člověče, chceš-li uchránit duši, nepřej si nic a ničeho se nedotýkej zde na zemi. Užiješ života po smrti, na nebi je všecko pro tebe! Když tomu lidé věří, snadno se s nimi jedná. Náboženství — to je olej, čím lépe jím budeme mazat stroj života, tím menší bude tření jeho součástí, o to snazší bude úkol strojvůdce ..."
„Ano, je král," rozhodl jsem se a uctivě jsem se zeptal tohoto nedávného potomka pasáka vepřů:
„Pokládáte se za křesťana?"
„Ó ano, zajisté!" řekl hlasitě s naprostým přesvědčením. „Ale," pozvedl ruku a důtklivě podotkl, „jsem zároveň Američan a jako takový jsem přísný moralista..."
Jeho obličej měl dramatický výraz: roztáhl rty a pohnul ušima směrem k nosu.
„Co tím chcete říci? ..." zeptal jsem se, sníživ hlas.
„Ale zůstane to mezi námi!" tiše varoval. „Pro Američana není dost dobře možné, aby uznával Krista!"
„Není možné?" zeptal jsem se šeptem po delším odmlčeni.
„Ovšem, že ne!" potvrdil mi také šeptem.
„A proč?" ptal jsem se.
„Kristus je nemanželské dítě!" stařík na mne zamrkal a ohlédl se. „Chápete? Nemanželské dítě v Americe nemůže být ani úředníkem, tedy dokonce ne Bohem. Nikde je nepřijmou ve slušné společnosti. Neprovdá se za ně ani jedna dívka. Ó, jsme velmi přísní! A kdybychom uznali Krista, byli bychom nuceni uznávat všechny nemanželské děti za pořádné lidi... dokonce i děti černocha s běloškou. Pomyslete si, jak by to bylo hrozné! Co?"
Asi to bylo skutečně hrozné — staříkovy oči zezelenaly a za-kulatily se jako oči sovy. Namáhavě vytáhl spodní ret nahoru a pevně jej přilepil k zubům. Pravděpodobně se domníval, že tato grimasa udělá obličej důrazným a přísným.
„Černocha však nemůžete za žádných okolností uznat za člověka?" informoval jsem se, deprimován morálkou demokratické země.
„Vy jste ale naivní člověk!" vykřikl s politováním. „Vždyť jsou černí a smrdí. Lynchujeme8) černocha, jenom když se dovíme, že žil s běloškou. Okamžitě provaz na krk a na strom bez okolků. Jsme velmi přísní, jedná-li se o morálku..."
Teď ve mně vzbuzoval úctu, s jakou se mimovolně chováme k páchnoucí mrtvole. Ale začal jsem tu věc, musím ji tedy dokončit. Pokračoval jsem v otázkách s přáním uspíšit proces týrání pravdy, svobody, rozumu a všeho světlého, več věřím.
„Jaký je váš vztah k socialismu?"
„Socialisté, to jsou ti sluhové ďábla!" rychle se ozval a plácl se dlaní do kolena, „Socialisté, to je písek ve stroji života, písek, který všude proniká a maří správný chod mechanismu. Kde je dobrá vláda, tam nesmějí být socialisté. V Americe se socialisté rodí. To znamená, že lidé ve Washingtonu nechápou docela své úkoly. Měli by zbavovat socialisty občanských práv. To už je něco. Říkám, vláda musí stát blíže k životu. A proto všichni její členové musí být vybíráni z milionářské vrstvy. Tak!"
„Jste velmi prozíravý člověk!" řekl jsem.
„Ó ano!" souhlasil, přesvědčivě přikyvuje hlavou. Nyní z jeho obličeje docela vymizelo všechno dětské a na jeho tvářích se objevily hluboké vrásky. Zachtělo se mi zeptat se ho na umění.
„Jaký je váš vztah ...," začal jsem, ale on pozdvihl prst a začal mluvit sám:
„V hlavách socialistů je atheismus9), v žaludku mají anarchismus10). Jejich duše je okřídlena ďáblem, křídly šílenství a zloby... K boji se socialisty je nezbytně třeba víc náboženství a vojáků. Náboženství je proti atheismu, vojáci jsou proti anarchii. Nejdřív sypejte socialistovi na hlavu olovo církevního kázání. Nestačí-H to, ať mu vojáci nasypou olovo do žaludku!..."
Přesvědčivě přikývl a přísně řekl: „Veliká je ďáblova síla!"
,,Ó ano!" souhlasil jsem ochotně.
Po prvé jsem si jasně uvědomil obrovský vliv Žlutého Ďábla — Zlata. Suché staříkovy kosti, ohlodané dnou a reumatismem, jeho slabé vysílené tělo v pytli staré kůže, celá ta hromádka staré veteše byla nyní oduševnělá chladnou a tvrdou vůlí Žlutého Otce lži a duchovního rozvratu. Starochovy oči se leskly jako dvě nové mince a vypadal silnější a sušší. Teď se ještě víc podobal sluhovi, ale už jsem věděl, kdo je jeho pánem.
„Co si myslíte o umění?" zeptal jsem se.
Podíval se na mne, pohladil si rukou tvář a setřel s ní výraz tvrdé zloby. A opět se něco dětinského zračilo v jeho obličeji.
„Jak jste to řekl?" zeptal se.
„Co si myslíte o umění?"
„Ó!" ozval se klidně. „Nepřemýšlím o něm, prostě je kupuji,.."
„To vím. Ale možná, že máte na ně své názory a požadavky?"
„Ah! Ovšem, že mám požadavky... Musí být zábavné to umění — to je, co požaduji. Takové, abych se smál. V mé práci je málo směšného. Ale občas je třeba dát mozku injekcí něčeho uklidňujícího ... a někdy povzbuzujícího energií. Když umění dělají na stropě nebo na zdech, musí to vzbuzovat chuť... Reklamy je třeba psát nejlepšími, jasnými barvami. Je třeba, aby vás reklama chytla za nos už z dálky, ještě míli před ní, a aby vás okamžitě zavedla tam, kam volá. Potom je hodná peněz. Sochy nebo vázy
jsou lepší z bronzu než z mramoru nebo z porcelánu: služebnictvo bronz nerozbije tak snadno jako porcelán. Skvělé jsou kohoutí zápasy nebo štvaní krys. To jsem viděl v Londýně... to je znamenité! Box je také dobrý, ale není třeba se zabíjet... Hudba musí být vlastenecká. Pochod, ten je vždycky pěkný, ale nejlepší je pochod americký. Amerika je nejlepší země světa, proto je americká hudba nejlepší na světě. Dobrá hudba je vždycky tam, kde jsou dobří lidé. Američané jsou nejlepší lidé na zemi. Mají nejvíc peněz. Nikdo nemá tolik peněz jako my. Proto k nám brzy přijde celý svět..."
Poslouchal jsem, jak samolibě blábolilo toto nemocné dítě, a vděčně jsem myslil na divochy z Tasmánie, říká se o nich, že jsou také lidojedi, ale přece mají vyvinutý estetický cit.
„A jak se vám líbí básně?" ptal jsem se.
„Básně?" zeptal se a sklopil oči k botám a nakrčil čelo. Zamyslil se, pohodil hlavou a ukázal mi najednou všechny zuby. „Básně? Ó, ano! Velmi se mi líbí básně. Život bude jednou veselý, až začnou tisknout reklamní básně."
„Kdo je vaším zamilovaným básníkem?" pospíšil jsem si s další otázkou.
Staroch se na mne podíval nechápavě a pomalu se zeptal:
„Jak jste to řekl?"
Opakoval jsem otázku.
„Hm... jste vy ale zábavný človíček!" řekl a pochybovačně vrtěl hlavou. „A za co mám milovat básníka? Proč ho mám vůbec milovat?"
„Promiňte!" pronesl jsem, stíraje si pot s čela. „Chtěl jsem se vás jenom zeptat, která je vaše nejzamilovanější knížka ? Vylučuji šekovou knížku ..."
„Ó! To je jiná věc!" souhlasil. „Miluji dvě knihy — Bibli a Hlavní účetní. Obě stejně podněcují rozum. Už když je bereš do niky, cítíš, že je v nich síla, která ti dává všechno, co potřebuješ."
„Vysmívá se mi!" pomyslil jsem si a pozorně jsem se zadíval do jeho obličeje. Ne. Jeho oči popíraly každou pochybnost o upřímnosti tohoto nemluvněte. Spočíval v křesle jako vyschlé ořechové jádro je ve své skořápce a bylo zřejmé, že je přesvědčen o pravdivosti svých slov.
„Ano!" pokračoval a prohlížel si nehty: „To jsou určitě dobré knihy! Jednu napsali proroci a druhou jsem stvořil já. V mé knize je málo slov. Jsou v ní čísla. Vypravují o tom, co může člověk dokázat, bude-li chtít pracovat poctivě a usilovně. Po mé smrti bude muset vláda uveřejnit mou knihu. Ať lidé vidí, jak je třeba jít, aby se pozvedli do takové výše."
A sebevědomým pohybem vítěze se rozmáchl kolem.
Uvědomil jsem si, že je čas skončit rozmluvu. Každá hlava není způsobilá lhostejně snášet, když po ní šlapou. „Možná, že mi řeknete něco o vědě?" zeptal jsem se tiše,
„Věda?" pozvedl prst a oči a podíval se do stropu. Potom vytáhl hodinky, zjistil, kolik je hodin, sklapl plášť hodinek, omotal si řetízek kolem prstu a rozhoupal hodinky ve vzduchu. Potom povzdychl a začal mluvit:
„Věda... ano, vím! To jsou knihy. Když je v nich dobře psáno o Americe, pak jsou to knihy užitečné. Ale v knihách, málokdy píší pravdu. Ti... básníci, kteří dělají knihy, myslím, málo vydělávají. V zemi, kde každý je zaneprázdněn prací, není nikdo, kdo by četl knihy... Ano, básníci mají zlost, protože se nekupují jejich knihy. Vláda by měla dobře platit spisovatelům knih. Sytý člověk je vždycky dobrý a veselý. Jsou-li vůbec třeba knihy o Americe, pak by se měli najmout dobří básníci, aby napsali všechny knihy, které jsou pro Ameriku zapotřebí... To je všechno."
„Poněkud úzce chápete vědu," poznamenal jsem.
Sklopil víčka a zamyslil se. Potom otevřel oči a pokračoval jistě:
„Nu ano, učitelé, filosofové... to je také věda. Profesoři, porodní báby, dentisté, já vím. Advokáti, doktoři, inženýři. All right. To je nutné. Dobré vědy... nemají učit špatnému... Ale učitel mé dcery mi jednou řekl, že existují sociální vědy... To nechápu. Myslím, že je to škodlivé. Dobrá věda nemůže být vytvořena socialistou. Socialisté vůbec nemají dělat vědu. Vědu,
která je užitečná nebo zábavná, dělá Edison, to ano. Fonograf, kinematograf, to jsou užitečné věci. Ale mnoho knih o vědě — to je zbytečné. Lidé nemají číst knihy, které mohou vyvolávat... různé pochybnosti. Všechno na zemi jde tak, jak je třeba... a vůbec není třeba slučovat knihy s prací."
Povstal jsem.
„Ó! Už odcházíte?" zeptal se.
„Ano!" řekl jsem. „Možná, že teď, když odcházím, konečně mi přece jen vysvětlíte, jaký to má smysl, být milionářem?"
Začal skytat a šoupat nohama místo odpovědi. Možná, že to byl jeho způsob smíchu.
„To je zvyk!" vykřikl, zhluboka oddychuje.
„Co je zvyk?" zeptal jsem se.
„Být milionářem ... to je zvyk!"
Zamyslil jsem se a dal jsem mu poslední otázku:
„Myslíte, že tuláci, kuřáci opia a milionáři jsou výplodem jednoho řádu?"
To jej asi urazilo. Vyvalil kulaté oči, zbarvil je žlučí na zeleno a suše odpověděl:
„Myslím, že jste špatně vychovaný."
„Na shledanou!" řekl jsem.
S přívětivým úsměvem mě doprovodil k východu a zůstal stát na horním schodu, pozorně si prohlížeje špičky bot. Před jeho domovem se rozkládalo prostranství, porostlé hustou, rovně při-střiženou trávou. Šlapal jsem po ní a těšil jsem se myšlenkou, že už nikdy neuvidím toho člověka.
„Haló!" zaslechl jsem za sebou.
Obrátil jsem se. Stál na schodech a díval se na mne. - „A co, máte tam v Evropě zbytečné krále?" zeptal se pomalu.
„Myslím, že jsou všichni zbyteční!" odpověděl jsem.
Odplivl si a řekl:
„Napadlo mi, že bych si třeba najal pár dobrých králů, co tomu říkáte?"
„K čemu?"
„Zajímavé, viďte. Nařídil bych jim, aby tady boxovali..."
A ukázal rukou na prostranství před domem a dodal tázavým tónem:
„Od jedné do půl druhé denně, co? Po svačině je docela příjemné věnovat půl hodiny umění..."
Mluvil vážně a bylo vidět, že vynaloží všechny síly, aby uskutečnil své přání.
„A proč k tomu potřebujete krále?" zajímal jsem se.
„To tu ještě nikdo nemá!" vysvětlil krátce.
„Ale vždyť králové bojují jen cizíma rukama!" řekl jsem a odcházel.
„Haló," zavolal po druhé.
Opět jsem se zastavil. Stále ještě stál na dřívějším místě s rukama v kapsách. Na jeho obličeji byl zasněný výraz.
„Co je vám?" zeptal jsem se.
Pohnul rty a pomalu řekl:
„A co myslíte, kolik to bude stát — dva králové na box, denně půl hodiny po dobu tří měsíců, eh?"

Maxim Gorkij – napsáno v roce 1906 při pobytu v Americe, vydalo SNDK (Státní nakladatelství dětské knihy) 1953   

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 3150