Kultura

Válečná propaganda v 21. století (3)

logoJak média slouží k rozšiřování „ozdravné“ válečné propagandy…

Druhá válka lží – Irák, 2003

Nabízí se ovšem poněkud znepokojující otázka, zda se al-Džazíra o svoje renomé připravuje sama svojí případnou neprofesionalitou a bezuzdností, nebo zda jen vyjadřuje patrně skutečné nálady muslimského světa vůči světu západnímu, zejména pak vůči USA.
Můžeme tak lehce obvinit katarskou televizi z propagandy, a přitom si nevzpomenout na vstupy válečného zpravodaje ČT Michala Kubala, o nichž by se s úspěchem dalo nejednou říci, že jsme si sice popovídali, ale nic jsme se vlastně nedověděli?21 O něco lépe na tom byla jeho kolegyně Barbora Šámalová v Kuvajtu, poněvadž nebyla tolik v centru samotného dění.
Můžeme nevzpomenout na záběry jediného a osamoceného kamionu Červeného půlměsíce, který zastavil kdesi v poušti22 a určitému davu lidí přivezl kýženou pomoc, naneštěstí nadlouho jedinou? Šlo skutečně v tomto případě o humanitární pomoc? Nebo je zde opět propaganda, a s ní také potřeba natočit několik záběrů, aby každý viděl...
Saddám Husajn pochopitelně nezůstával ve své propagandě pozadu. Výsměchem útočníkům se stal fotbalový zápas, navzdory koloritu kouře z hořícího bombardovaného Bagdádu.
Prakticky stejný propagandistický trik pak použili spojenci při příjezdu do metropole. Člověku, studujícímu tamní kultury a pamětihodnosti, drásaly nervy záběry tanků vjíždějících do honosných Husajnových paláců. Ani tyto tanky však nebyly schopny uchránit kulturní hodnoty nesmírné ceny od nenechavých rukou zlodějů, překupníků a pašeráků.
Spojenci tuto „mediální“ část války skutečně nepodceňují. Pokračují ve své propagandě shazováním nejrůznějších letáků a fotografií vojáků, které ukazují vojáky, kteří krmí rozesmátou iráckou drobotinu „americkými“ bonbóny a žvýkačkami.
A konečně si připomeňme také divadlo kolem stržení Husajnovy sochy na náměstí v Bagdádu, které mělo dát najevo nejen kdo je tady nyní pánem, ale také ukázat nelíčenou radost místních obyvatel z příjezdu spojeneckých vojáků.
Údajné davy přítomných a radujících se osvobozených, tvořila hrstka lidí, s velkou pravděpodobností zřejmě šíitů, protože ti se budou, za daných okolností, z pochopitelných důvodů, nyní radovat ochotněji než sunnité. Uvědomíme-li si, že Bagdád je několikamilionové město, řídce zaplněné náměstí působilo při této akci spíše teatrálně. To ale propagandě stačilo k tomu, aby záběry z této akce mohly obletět svět.

Válka v době „telekracie“

Svoji premiéru v tomto způsobu vedení války si média prošla již při první válce v Zálivu roku 1991, která si vysloužila označení „válka v přímém přenosu“. Ovšem tehdy se situace diametrálně odlišovala v jedné zásadní věci: monopolní postavení ve sdělování informací z války měly výhradně Spojené státy. Tehdy prakticky neexistoval žádný další adekvátní zdroj informací.
V roce 2003 bylo všechno poměrně jinak. V Iráku se pohybovalo na 15. stovek novinářů, kteří pracovali na vlastní riziko. Ve srovnání s první válkou se zdá, že máme několikanásobně více různých dostupných informací. Ovšem vyplývá z toho, že o té druhé válce víme také několikanásobně více?
Novináři, cestující přímo s vojenskými jednotkami, jsou na nich zároveň životně závislí. Je skutečně v lidských silách oprostit se od subjektivních pocitů a vykreslit světu v zázemí odpovídající skutečnost? K tomu se pak ještě přidá často komplikovaná „nestrannost“ amerických stanic, a propaganda, ať již cílená nebo v podstatě nechtěná, je na světě.
Na přímý zákaz ministra obrany USA přestala média vysílat záběry s jakýmkoliv mrtvým či těžce raněným americkým vojákem. Být zraněný je přece tak neamerické! Ovšem média evropská podobné pokyny nemají, a tak je běžné, že řadoví Američané i nadále žijí odtrženi od reality, tak jako ostatně doposud, a nadále jsou tak v této své „omezovanosti“ svědky docela jiné války než Evropané či dokonce Arabové.
Tím se pohybujeme v jakémsi mediálním kruhu pravd a polopravd. Rozdíl v reklamní a mediální kampani na válku je oproti minulosti diametrální. Vyhoštění novináři, několik dní opakované, a jen trestuhodně nedbale upravované, zprávy z bojiště jsou na denním pořádku.
Opět zde musíme jako příklad uvést také zpravodaje ČT Barboru Šámalovou i Michala Kubala, kteří pravidelně přispívali svojí malou troškou do velkého mlýna lží a polopravd. Zatímco, ostatně jako v dalších stanicích, několik dní po prvních úderech vyhlásili, že jihoirácká Basra padla a místní obyvatelé nadšeně přivítali americké vojáky jako své osvoboditele, v dalších týdnech hořekovali nad tím, kterak se tam ti fanatičtí odpůrci brání americké dobrotě. A tak bychom mohli pokračovat dále.
Podle časopisu Týden (23) si změnu propagandistické strategie vynutila na Pentagonu skutečnost, že jeho pověsti v roce 1991 nikterak nepřispěl fakt údajně nižší kvality poskytovaných informací: „například o tom, že všechny vypálené obranné rakety Patriot zasáhly cíl; později se ukázalo, že úspěšná byla zhruba polovina.“ (24)
Snad největším zklamáním pro televizní stanice USA je podstatně menší zájem o válečné dění než v roce 1991. V prvních dnech války dokonce Američané dali přednost sledování televizního seriálu Přátelé!25 O to více se stanice snaží navnadit diváky a opakovaně vysílají záběry několika spojeneckých tanků, nerušeně si brázdících iráckou poušť.
Vytvářejí tak iluzi, že válka je vlastně vyhraná… O několik málo hodin později tuto euforii vystřídala hluboká skepse, když již nešlo nepřiznat, že Iráčané údajný bleskový postup spojeneckých vojsk nečekaně houževnatě brzdí.
Právě blesková válka byla jedním z propagandistických tahů spojenců ještě předtím, něž vlastně prakticky začala. Propaganda nebyla určena ani pro Američany či Angličany, ani pro Iráčany, ale zejména pro naklonění si mínění zbytku světa, který se k invazi stavěl ne právě vstřícně.
Zatímco všichni zainteresovaní tvrdili, že válka to bude opravdu krátká, nikdo blíže nedefinoval délku takové krátké války. A nikdo zjevně nepočítal s faktem, že Irák je skutečně něco jiného než před lety maličký Kuvajt nebo zaostalý a spíše partizánský Afghánistán. Na rozlehlých iráckých pouštích a planinách žije kolem 24. milionů obyvatel, a ti se vesměs nevzdali jen tak bez boje.

Pokračování

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 3740