Kultura

Válečná propaganda v 21. století (1)

logoJak média slouží k rozšiřování „ozdravné“ válečné propagandy…

Z 21. století jsme ukrojili zatím téměř nepatrný krajíc a již jsme svědky prvních válečných konfliktů na této planetě. Válka: slovo, které mnozí skloňují aniž by si byli, vzhledem ke svému nízkému věku, sto uvědomit, co to vlastně může znamenat v praxi. Pochopitelně toto není myšleno jako výtka, poněvadž mezi takové jedince patřím samozřejmě sama.
Snad nejznámější definici války nám vymyslel pruský generál Carl Philipp Gottfried von Clausewitz, když konstatoval, že: „Válka je pokračováním politiky jinými prostředky.“ (1) Mezinárodní právní terminologie je ještě poněkud opatrnější, když o válce hovoří jako o „ozbrojeném konfliktu“. Tento termín však není dosud jednoznačně definován a slouží spíše k popisu historických událostí, myšleno tedy událostí, které již proběhly, nikoliv těch, které se plánují.

Nevím, zda nás má tedy uklidňovat konstatování, že nejde o bitvy nýbrž o tažení, jejichž aktéry postupně nebudou pouze vojáci, ale také zpravodajské služby, diplomaté, ekonomové, a jistě v neposlední řadě, rovněž média.
Ta budou sloužit především k rozšiřování „ozdravné“ válečné propagandy. Po zuby ozbrojené muže prý Západ vyšle do akce teprve tehdy, kdy bude mít jistotu, že jejich působení budou mít skutečně jistý efektivní dopad.
Přestože je nyní v Perském zálivu několik statisíců těchto mužů v akci, žádný efektivní dopad, pod jehož záminkou se do této oblasti samozřejmě přesouvali, (2) jsme dosud nezaznamenali a dokonce to nikomu nevadí!

Faktem tedy zůstává skutečnost, že namísto války vedené doslova muž proti muži, jsme mohli v nedávných dobách být svědky, či přímými nechtěnými účastníky (rukojmími), války studené. Nyní doba pokročila ještě dále a do hry tak vstupuje válka doslova a do písmene neviditelná.
Pomineme-li takové oblasti, zainteresované na vedení podobné války, jako jsou například války zpravodajské a policejní, diplomatické a politické, či v neposlední řadě války ekonomické, zbývá nám oblast mediálně – ideologická, která rozhodně není na posledním stupni důležitosti či chceme-li užitečnosti.

Do bojů zasahují média, s přispěním rychlého rozvoje komunikačních technologií, velkým dílem. Tato skutečnost byla markantní již při první válce v Zálivu roku 1991. Tento stav byl tehdy v našich poměrech umocňován ještě nedávno nabytým pocitem svobody a přístupu k nejrůznějším informacím, než na jaký jsme byli doposud zvyklí.
Pokročíme-li k ozbrojenému konfliktu, abychom učinili zadost mezinárodní právní terminologii, který se odehrál v době poněkud méně vzdálené, a to v zuboženém Afghánistánu, zjistíme, že také zde se bojovalo rovněž na frontě médií a propagandy, která jde s tímto nedílně ruku v ruce.

První válka lží – Afghánistán, 2001

Ve vojenském žargonu se tomuto způsobu vedení války říká PSYOPS (psychologická operace). Spojené státy ji údajně využívají již od dob jejich neslavné války ve Vietnamu.
Na hlavy Afghánců tak kromě několikatunových bomb dopadaly také letáky, upozorňující na vysílání propagandistického rozhlasu. Letáky se zároveň snažily namluvit obyvatelům Afghánistánu, že partnerské národy jsou tu se svými bombardéry z důvodu pomoci lidem Afghánistánu! (3) K Afgháncům se také mohlo donést: „Složte zbraně a budete žít dál.“ Nebo „Teroristé zaplatí svojí krví.“ (4)

Situace má ovšem hned několik „ale“. I kdybychom totiž při nedostatku jedinců, kteří by ovládali běžně arabské písmo a gramatiku, uvěřili, že letáky jsou napsány správně, vyvstává zde další problém. Afghánistán je země čítající na dvacet miliónů obyvatel. Z tohoto počtu lidí pouze necelá jedna třetina umí číst a psát! Kritiku podobných letáků však předčila kritika již výše zmiňovaného propagandistického vysílání.
Kritici se totiž shodují, že taková propaganda je více než ubohá. Vysílání rozhlasu je prý hloupé, navíc podbarvené necitlivou americkou hudbou. „Úplné bláboly. Je to jen snůška hodně špatné propagandy,“ říká například Džaráf Čopra, profesor na právnické fakultě Brownovy univerzity. Podle něj by si psychologové, kteří „informační rádio“ připravují, měli uvědomit, že Afghánci, ač jsou negramotní, nejsou určitě hloupí.“ (5)
Ve svém projevu na počátku bombardování Afghánistánu prohlašoval George Bush, že Afghánci poznají velkorysost USA a spojenců, až budou bombardovány výhradně vojenské cíle a zároveň budou z letadel shazovány potraviny a léky.
Proti těmto slovům působily zprávy Talibanu o mnoha civilních obětech jako skutečná a opravdová propaganda. (6) Ovšem při pohledu na vybombardované středisko OSN v Kábulu, které spojenci omylem zasáhli, musel ostatní svět zapochybovat o přesnosti či preciznosti plnění podobných prohlášení.

Jak uvedl časopis Týden, (7) snad nejlépe se v poslední době podařilo problematiku válečné propagandy, a úkolů žurnalistů při jejím realizování, nastínit francouzskému listu Le Monde, a to již během operací NATO v bývalé Jugoslávii roku 1999. „Každá válka je okamžikem přehánění, kdy je zapotřebí, aby tisk byl více než kdy jindy obezřelý vůči citům a vášním. Je zapotřebí se snažit o co nejpoctivější a nejpřesnější informování, aniž by se přejímala propaganda některého z táborů.“ (8) Ovšem do jaké míry lze vůbec něčeho podobného dosáhnout?
Jedním z mála zdrojů informací z prostředí Talibanu se například v této době stala, kromě hrstky zahraničních novinářů, jen katarská satelitní televize al-Džazíra.
Touto skutečností si stanice vysloužila kritiku ze strany Spojených států, že její válečné zpravodajství je naprosto nepravdivé. „Určitě bychom chtěli, aby zmírnili rétoriku, zmínil se mluvčí amerických diplomatů Richard Boucher a rovněž přiznal, že americká administrativa intervenovala proti televizi u katarské vlády.“ (9)
Ovšem al-Džazíra je rovněž trnem v oku ortodoxním muslimským státům, jakým je například Saúdská Arábie, která se rovněž ohradila proti jejímu přílišnému volnomyšlenkářství.

Pokračování

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 6772