Kultura

SKUTEČNÉ ČTENÍ JE VŽDY REVOLUCÍ

totemV nakladatelství Malvern právě vychází nová kniha esejisty Jana Sterna nazvaná Totem, incest a odkouzlení buržoazie.

V knize se autor pokouší rozvíjet to, co sám nazývá psychoanalytická teorie kultury. Analyzuje za tím účelem horor Moucha, který vidí jako klíčový »mýtus o modernitě«. V jiném mýtu, starořeckém příběhu o Myrrze, hledá tajemství incestu. Pohádku Valibuk od Boženy Němcové dešifruje jako tajný návod k výrobě »kovové duše«. Klíč k filmové postavě inspektora Clouseaua hledá v indiánských legendách o Ptáku hromu. Analyzuje píseň Josefa Laufera Dopis Svobodné Evropě, ale nemine přitom ani mytologii hada, seriál Horákovi či Trauteberka z Krkonošských pohádek. K televiznímu pořadu Vypadáš skvěle! se vztahuje s pomocí Jacquese Lacana a Louise Althussera. V městské legendě o muži se zapalovačem nalézá důvod, proč padl režim roku 1989. Reklamy na pivo demaskuje jako »latentně homosexuální«. Vykládá také například vlastní sen o procházení zdí či poselství mimozemšťanů ze souhvězdí Plejád. Nechybí tu však ani japonské pornocomiksy, americká seriálová hrdinka Ally McBeal, teorie umění odvozená od mateřského prsu... Zkrátka sdostatek munice pro Sternovy oponenty i nová dávka rozkoší pro ty, kdo si jeho texty zamilovali.

   Čím se vaše nová kniha liší od té předchozí?

   Je v ní asi méně politiky a více kultury. Díky tomu snad může někomu připadat uhlazenější, já ji však vnímám jako radikálnější.

   Mě se zdá, že jste zanevřel na Junga, McLuhana a neomarxisty, a o to více jste se upnul na psychoanalytiky: Freuda, Kleinovou, Lacana, Sullivana...

   Můj vztah k Jungovi byl vždy složitější a v knize to osvětluje esej, který jsem nazval Zabij Ježíše! Pokouším se v něm vysvětlit, proč Jung musel přitakat náboženskosti, a proč musel zavrhnout Freuda. Nebyl podle mne totiž schopen toho, co v knize nazývám »radikální čtení«. Ten esej má podtitul »skutečné čtení je vždy revolucí«. A tomu věřím. Podívejte, takový Fromm se prohlašoval za marxistu, ale jeho texty nejsou zdaleka tak revoluční jako třeba texty Melanie Kleinové, ačkoli ta se o politiku vlastně nestarala. Revoluční je to, co je osvobozující, co rozbíjí iluze, co posiluje vědomí na úkor nevědomí a bezvědomí. Václav Bělohradský před časem napsal esej Epocha tvůrčího čtení. Napsal tam, že v éře, kdy odumřel vztah "autor - čtenář", kdy už si autor se čtenářem v přesložitělém světě, ve světě rozpadlém do subkultur a ghett, vlastně nemohou porozumět a hovořit spolu dialogickým způsobem, tedy v takovém světě můžeme přežít jedině tehdy, když si osvojíme »tvůrčí čtení«, řekl Bělohradský. A myslím, že to platí i pro levici a revolucionáře. Stanislav Holubec o mé minulé knize napsal, že představuje pokus odít levici do postmoderního hávu. »Nemyslím, že je tato cesta perspektivní. Česká levice potřebuje méně psychologů, Freudů a Jungů a více ekonomů, sociologů, Wallersteinů, Wrightů a Žižeků,« dodal. Byl jsem rád, že někdo tu knihu kritizoval i z této pozice, myslím, že právě to potřebovala, ale přesto se mi zdá, že uvěznění ve Wallersteinech je pro levici svého druhu prokletím. Ta dělící čára mezi konzervativními a revolučními texty vede jinak. Je mnoho nezajímavých, do sebe zakousnutých konzerv, které přetékají pojmy jako "emancipace, třída, gender" apod. A proti tomu je spousta skutečně osvobozujících textů, které se ani jednou nezmíní o společenské struktuře. Myslím, že si levice bude muset osvojit také takové tvůrčí čtení, najít to osvobozující tam, kde bychom to podle použitého slovníku nečekali. Ta válka o budoucnost se totiž nevede na antiglobalistické barikádě, ale v »Já«. To je to pole orné i válečné. Tam vše začíná a končí. Pokud o Já nic nevíme, pokud se domníváme, že je jen derivátem ekonomického a mediálního vlivu, oslepujeme sami sebe.
  
   Takže vy nevěříte, že člověka může osvobodit politika?

   Vždyť se rozhlédněme kolem sebe: žijeme v éře renesance náboženství, magie, sekt, kultů, mystiky, třebas i mystiky konzumní. Politika v podstatě nikoho nezajímá. O tom bychom měli přemýšlet. Myslíte, že za tím rozmachem duchařiny kolem nás je nějaká záhadná propaganda? Ale kdeže. Budeme muset přeformulovat pojem »falešné vědomí«. Budeme si muset přiznat, že na rovině Já, subjektivity, neboli vědomí, sociologizující pohledy něco přehlédly. Ta faleš vyvěrá zevnitř, nikoli zvnějšku. Falešné vědomí není jen potřeba mocných, je to i touha ovládaných. Bez tohoto poznání se stále jen točíme v kruhu, jsme stále jen v defenzívě, budeme stále poráženi: nejen vládnoucími třídami a jejich aparátem na výrobu iluzí, ale i člověkem jako takovým, člověkem toužícím v iluzích žít. V tomto smyslu je výklad pohádky o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém možná revolučnější než analýza toků kapitálu. Popravdě řečeno, my přece víme celkem dobře, jak kapitalismus funguje. Ale je nám to vlastně k ničemu. Co ještě nechápeme je, proč lidé jdou za iluzí. Vždy a všude. Hovořit o revoluci a pokroku předtím, než budu mít důvěryhodnou odpověď na tuto otázku, je bláznovstvím svého druhu. Revoluce se pak stává vlastně jen jedním z opiátů na pultě, vedle všech ostatních.

   Pravda je, že vaše texty v poslední době jako by vstupovaly do souboje spíše s náboženstvím než politickou či ekonomickou mocí.

   Ano, to s tím právě souvisí. Náboženství totiž drží v ruce ten klíč! Marx prohlásil náboženství za opium lidstva. Opomněl se však zeptat, proč lidé potřebují opojení. Odpověď na tuhle otázku není vůbec jednoduchá.

   To mě přivádí k jiné důležité otázce. Zmínil jste recenzi Stanislava Holubce v Britských listech. Tam Holubec řekl něco podstatného: prohlásil, že vaše myšlení je levicové, ale není marxistické. Jste marxista?

   Podívejte, co je jádrem Marxova myšlení? Marx se snaží dokázat jediné: že kapitalismus má své předpoklady, často neviditelné, které až pominou, zmizí i kapitalismus. Marx je prvním postmoderním myslitelem, neboť se soustředil na to dokázat, že náš svět není samozřejmý. Že kapitalismus není »přirozený«. Je tu jen za jistých předpokladů, které se vládnoucí síly snaží buď zakrýt, nebo je prohlásit za Přírodu. A tak tomu bylo se všemi společenskými systémy dějin. Ve chvíli, kdy zmizely jejich předpoklady - sociální, psychologické, technologické - najednou se zhroutily, a často ani nevěděly proč. To vypaření se předpokladů může souviset s vývojem technologickým, sociálním, ale také třeba jen s vývojem vědomí lidí. Potud jsem marxistou, tohle základní přesvědčení sdílím s Marxem.

   On se však pokusil toto teoretické poznání uplatnit v politické praxi. Věřil, že když se ho určité síly ve společnosti chopí, mohou přejít přes blata dějin se suchými nohavicemi, mohou provést rozličné operace k demontáži předpokladů kapitalismu, a tím ho porazit a naplnit tak své zájmy. Popravdě řečeno, taková ambice musela ztroskotat. Teorie je silná, pokud dostatečně odmyslí od detailů, politika je silná jen, pokud z detailů vychází. Předpoklady kapitalismu dosud nepominuly a to nejhorší, co bychom mohli udělat, by bylo pokoušet se je znovu svrhávat. Mám totiž obavu, že doposud všechny tyto předpoklady neznáme. Což souvisí s oním pominutím Já. Kapitalismus má své předpoklady v naší psýché - nikoli v mozku - a ty nejsou vždy jen naočkovaným cizím tělesem. Vy i já jsme děti kapitalismu, ať chceme nebo nechceme. Jsme totiž dětmi industriální civilizace, jejíž nejefektivnější verzi nabídl právě kapitalismus. Proto je pro nás lepší v něm žít i navzdory svým třídním zájmům. Jinak řečeno: Kapitalismus je stále ještě nejlepším způsobem, jak kapitalismus překonat. Ne nějakým reformismem. Musíme prostě počkat, co se v něm samém ještě vyklube. A pečlivě sledovat, na jakých předpokladech opravdu stojí. Tohle studium by mělo být co nejvíce odděleno od praktické politiky. Ta musí jít za lidmi a ptát se jich, co potřebují. Jinou cestu pro levici v této chvíli nevidím.

   Proč potom být komunistou a nebýt sociálním demokratem?

   Sociální demokrat teoreticky taky chodí za lidmi, nebo to aspoň tvrdí, ale sociální demokracie rezignovala na ten popis, nemá touhu porozumět kapitalismu, nechce se dívat za jeho hranice, neboť »tam jsou lvi«, dokonce existenci těch hranic popírá. Sociální demokracie popravdě řečeno s kapitalismem prorostla natolik, že by nepřežila jeho konec. Být komunistou znamená tvořit takový myšlenkový svět, který přežije pád předpokladů kapitalismu. Psát na tabule své duše takové rovnice, které platí i v beztížném stavu zítřka, osvobozeny od gravitace dneška. Být komunistou neznamená sloužit ideálu, ale zkoumat, jak se ideály vyrábějí. Ne proto, abych je mohl posléze fabrikovat a využívat, ale proto, abych mohl důsledněji myslet. Myslet i za hranicemi předpokladů světa, v němž žiju. A to vše nikoli kvůli utopii, ale kvůli tomu, že jen člověk přesahující svým myšlením chrámy dneška, je svobodný. Nebo spíše: má naději být svobodným.

   A proč být freudiánem? Vaše nová kniha ukazuje, že jím jste víc než čímkoli jiným.

   Protože Freud nabídl teoretický aparát, který nám pomůže pochopit člověka, jaký je, pochopit jeho dvě klíčové tváře: člověka revoltujícího a člověka ambivalentního. Etologové se nás snaží přesvědčit, jak je člověk podobný zvířeti. Mám dojem, že je v tom jakési popření, neboť je přece zjevné, že člověk od prvního dne svého života pracuje na jistém díle, které je protipřírodní. Revoltuje vůči přírodnímu v sobě, od prvního dne se z přírody vytrhává. To dílo nazýváme Já, vědomí, subjektivita. Tomu dílu pak člověk věnuje obrovské množství energie i času. Žádnému jinému dílu tolik pozornosti nevěnuje. Spíše jsou všechna ostatní díla jen manifestací a zrcadlem tohoto díla základního. Je přitom složité a velmi ohrožované. Člověk tu pevnůstku jménem Já musí opevnit proti diktátům těla, vede válku s přírodou v sobě, tedy s pudovým, aby Já nebylo zaplaveno nevědomím, vede dialektický souboj s vnějším světem a se společností, která se pokouší do Já vetřít, což je jí na jedné straně umožněno, na druhé je tento »zvnitřněný svět« specificky transformován. Tohle vše se odehrává jen pro Já a v jeho jménu. Proto je také náboženství něco, co je v lidské situaci nevyhnutelné. Prvotní náboženství především zobrazovala síly, s nimiž Já zápolí, a tím v této bitvě o Já (případně proti němu) pomáhala. Náboženství dnešní éry dělá ještě něco mnohem svůdnějšího. Říká: »To dílo, to ohromné vypětí, není zbytečné. Tvorba Já má smysl. Já není jen 'nepřirozenost', úchylka vyvzdorovaná na přírodě a jejích zákonech; existuje druhá, vyšší přirozenost člověka, kde tvorba Já - pro Boha - je naopak úkolem.« Všechna úspěšná náboženství dneška nabízejí jediné: dodávají smysl tvorbě Já. To je nabídka, kterou nemůžeme tak snadno odbýt. Kapitalismus je mimochodem výjimečným systémem v historii právě tím, že se jakoby přestal pokoušet Já formovat, ale poučil se ze svůdnosti náboženství. Tuto svůdnost začal napodobovat. Může nás mást, že jakoby nehovoří o žádném »vyšším smyslu«. Ale ve skutečnosti se počal tvářit, že nechce Já formovat zvnějšku, aby se vetřel do jeho přízně tím, že mu na trhu nabízí nástroje k tvorbě zvnitřku. Všechny ty styly, imidž, loga, to je přece náboženské rozhřešení. Neříká sice otevřeně: »subjektivita nepomíjí ani po smrti těla« jako náboženství, ale v podstatě svým rituálním tancem kolem Já popírá a zahání obavu, že to ohromné kulturní břímě člověka, to jeho veliké dílo jménem Já, je snad jen zbytečnost a omyl. Freudismus nám nabízí model, díky němuž můžeme tohle všechno pojmenovat. Žádný jiný myšlenkový systém tvorbu Já tak precizně a ohmatatelně nezmapoval. Proto je freudismus nejrevolučnějším výkladovým rámcem dneška, jakkoli je starý více než sto let.

   Říkáte, že náboženství nabízí iluzi, že Já má smysl a nepomíjí. Ale třeba buddhismus přece hovoří o rozpuštění Já.

   Ano, původní buddhismus snad ano. Ten na sebe vzal roli »narcistické matky« či »dělohy«. Nabídl zbavit se trýzně z tvorby, ambivalence a existence Já tím, že se rozpustím v tom, co Já vývojově předchází. Proto je bytostně regresivní, je tou verzí náboženskosti, která se postavila proti Já. Tuhle regresi dělají i autisté a z obranných důvodů se o ni pokoušejí schizofrenici. Píšu o tom ostatně v knize. Ale popravdě, co evropského člověka na buddhismu tak láká? Ztratit subjektivitu? Kdepak. Je to úplně naopak. Láká ho pohádková srozumitelnost a neabstraktnost toho, co nabízejí i ta veliká monoteistická náboženství Západu: idea cyklu životů a »zkvalitňování« duše nabízí přece záchranu pro ohroženou lidskou subjektivitu. Evropan popravdě věří, že si do příštího života odnese právě subjektivitu, tedy Já, a bude na něm moci dále pracovat.

   Jaký je tedy ale smysl Já, když nepřijmeme náboženskou iluzi o smyslu zaručeném kdesi kýmsi?

   To je ta klíčová otázka! Racionalismus či levice na ni dosud nedaly odpověď. Aby bylo jasno: »smysl« je samozřejmě jen pojem zkonstruovaný samotným Já ku svému obhájení, k nalezení Boha. Což ale neznamená, že se tomu pojmu můžeme po dekonstruování Boha vyhnout. Primární materialismus se pokoušel napodobovat buddhistickou »narcistickou matku«, v níž se lze rozpustit, jistým zbožněním Přírody. Člověka nechal sloužit jejím cyklům a navracel ho do jejího »lůna«. To byl obraz oblíbený u alchymistů, ale i romantiků či novopohanů. To ale není moc progresivní, protože to Já zcela pomíjí. Darwinisté tu myšlenku posunuli: příroda má svůj plán, evoluci, a člověk je vlastně jejím nástrojem, tvrdí. To je zajímavé, nicméně z Já se stává jen vedlejší, ba odpadový produkt, což Já nikdy nepřipustí. Ostatně člověk se svým »protipřírodním Já« se dříve nebo později musí v této koncepci stát čímsi jako nádorem či slepou vývojovou uličkou. Socialisté v širokém slova smyslu se pokoušeli vyjít vstříc Já tím, že onen velký plán přesunuli ze sféry těla do sféry vědomí, do dějin, a umožnili Já se na něm podílet, ba tvořit ho. Tím ale vstoupili na tenký led; nutně nabídli náboženství svého druhu, které Já nechává spočinout ve vyšším smyslu, o jehož reálnosti se nesmí pochybovat už proto, že cítíme, jak by ji hluboká analýza mohla ohrozit. Freudismus nabídl cestu de facto mystickou: nehledejme smysl Já, ale vydejme se na cestu, začněme rozplétat nitky, z nichž je klubíčko Já spleteno, a až bude vše rozpleteno, buď zmizí touha po smyslu, anebo se zjeví tajuplný smysl nový - to je mystický příslib freudismu rozpadající se do dvou větví. Mně se tato cesta zdá nejlepší, ani ne snad proto, že by byla nejdůstojnější, ale protože je nejdobrodružnější. Avšak možná najdeme ještě jiné cesty, jsme teprve na začátku. Vždyť ten náš bezbožný kmen je ještě velmi mladý. Každopádně do pekel vede každá cesta, která se pokusí Já pominout, popírat, znehodnocovat či destruovat. To už je myslím po zkušenosti moderny jasné.

Hovořil TOMÁŠ KOPEČNÝ
  
Autor: Jan Stern, Tomáš Kopečný

Obrys - Kmen č. 41/2007

http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2007&cis=41&cl=02 

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 9726