Ekonomika

Hospodářské krize - průvodní jev kapitalismu

krize30Počínaje rokem 1825 se ve světě objevil nový fenomén spjalý s rozvojem kapitalistické formy hospodářství.

Byly to periodicky se opakující hospodářské krize z nadvýroby, vyvolané rychlejším růstem produkce ve srovnání s koupěschopnou poptávkou. K předstihu nabídky před poptávkou (k výrobě »na sklad«) přispělo nerovnoměrné rozdělování vytvořeného produktu mezi bohaté a chudé. Zadrhoval se reprodukční proces - místo plynulé přeměny kapitálu peněžního ve výrobní, zbožní a nazpět, v peněžní zůstala část kapitálu »trčet« ve zbožní podobě, z níž se jen zvolna uvolňovala v peníze, přičemž část zboží bývala odprodávána za ceny snížené pod výrobní náklady nebo fyzicky likvidována. Obvykle měly krize i další přidružené příčiny, pokládané částí ekonomů za rozhodující.

Za krizí se na burzách hroutily kurzy cenných papírů, bankrotovaly peněžní ústavy a podniky, docházelo k omezování výroby a odbytu, propouštění zaměstnanců, snižování cen a mezd a k redukci zisků. Krize urychlovaly koncentraci výroby a kapitálu - zanikaly, anebo byly silnějšími konkurenty pohlcovány ty podniky, které se nepřizpůsobily obtížnějším podmínkám technickými inovacemi, lepší organizací práce a úsporami režijních nákladů. Krize přinášely velké hmotné ztráty a sociální úpadek, ale v jejich průběhu se obnovovala ekonomická rovnováha a utvářela se progresivnější struktura výroby.

V době od vrcholící průmyslové revoluce do druhé světové války se krize opakovaly ve zhruba desetiletých periodách. Jejich začátky (někdy i celý průběh) spadaly do let 1825, 1836, 1847, 1857, 1866, 1873, 1882, 1890, 1900, 1907, 1913, 1920, 1929 a 1937. K periodičnosti krizí přispívala masová obnova a modernizace fixního kapitálu (zejména jeho strojní části), probíhající při překonávání hospodářského poklesu. Tím vznikaly podmínky pro snižování výrobních nákladů a pro vzestupný trend výroby, který se v určitém bodu následné konjunkturní fáze cyklu dostal znovu do rozporu s opožďováním poptávky.

Pokud proběhl hospodářský cyklus klasickým způsobem, trvaly krize většinou jeden až dva roky, průmyslová výroba klesala obvykle »jen« o 10-20 % a v rozhodující konjunkturní části celkové délky cyklu objem výroby předstih! vrcholnou úroveň předcházejícího cyklu. První krize se omezovaly na tehdy hospodářsky nejvyspělejší Velkou Británii, ale postupné zasahovaly další pokročilé ekonomiky a měnily se v krize celosvětové.

Hospodářští historici se liší v názoru, která krize měla poprvé celosvětový charakter. Z mezinárodních statistik lze odvodit, že nejtěžší krize 19. století, počínající rokem 1873, již zasáhla v podstatě všechny rozvinutější ekonomiky a krize na přelomu 19. a 20. století dolehla v plné síle i na koloniální země. Tato část světa si ještě uchovala převážně předkapitalistickou, ve své podstatě naturální ekonomiku, ale expanze plantážního systému a těžby nerostů, jako součást politiky koloniálních metropolí, zasahovala tyto země prostřednictvím jejich zapojení do světového obchodu. Vzhledem k monokulturnímu zaměření tržní části ekonomik kolonií a závislých zemí na jeden nebo několik málo produktů měly na ně ničivé důsledky poklesy světových cen zemědělských produktů nebo nerostů; navíc se cenové výkyvy neomezovaly jen na krizová léta.

Zvláštní místo v historii hospodářských krizí zaujímá krize v 70. letech 19. století, která následovala po zakladatelské horečce spojené s bezuzdnou spekulací při expanzi akciových společností. Krize vyhrotila konkurenční boj mezi podnikateli uvnitř jednotlivých zemí i na světovém trhu. Koncentrační a centralizační proces vedl k úpadku velkého poctu podniků a bank, ale zároveň se zejména v nových průmyslových oborech konstituovaly podniky s výsadním postavením vůči odběratelům i dodavatelům a začala éra zakládání kartelů a jiných monopolních sdružení. Odstartovalo také dvacetileté období vleklé světové agrární krize, podněcované masovým vývozem levného amerického obilí a mlýnských produktů.

Poválečnou krizi 1920-21 vystřídala v druhé polovině 20. let výrazná konjunktura, která však přešla v roce 1929, po říjnovém krachu na newyorské burze, velmi rychle do nové krize, nejtěžší v dějinách kapitalismu. Světová průmyslová výroba se snížila o 37 % (v USA o 46 %) a nezaměstnanost postihla asi 30 milionů lidí. Situace se zhoršovala do roku 1932, ale v některých zemích, např. ve Francii nebo CSR, byl nejhlubší propad zaznamenán ještě později. Zvláště těžce dolehla krize na Spojené státy, Německo a z menších ekonomik i na Československo. Banky ztrácely schopnost plnit své závazky a krachovaly (jen v USA 5000 z 24 000 peněžních ústavů), zastavil se vyvoz kapitálu a v mezinárodním měřítku byl vyhlášen odklad splácení dříve poskytnutých půjček a reparací. Krize zničila miliony menších živností a byla propletena s agrární krizí, což celkovou situaci ještě více zkomplikovalo. V době, kdy v USA hladověly miliony lidí, se v lokomotivách topilo obilím, byla zaorána pětina pbch osetých pšenicí o znehodnoceno bylo maso z šesti milionů prasat.
Na rozdíl od »klasického« průběhu první meziválečné krize v letech 1920-21 se druhý cyklus vyznačoval mimořádnou hloubkou a délkou krize, pomalým zotavováním, absencí konjunktury v řadě zemí a v pokrizovém období i slabou investiční činností a vysokou chronickou nezaměstnaností. V odborné literatuře byl souhrn těchto specifik označován někdy jako deformace hospodářského cyklu. Světová krize nezasáhlo pouze Sovětský svaz, kde naopak pokračoval strmý růst průmyslové výroby. Tato skutečnost měla velký ohlas v zahraničí a byla spojována se sovětským systémem národohospodářského plánování a společenského vlastnictví.

Převaha nabídky zboží nad poptávkou vedla k všeobecnému poklesu cen, což ovlivnilo i zahraniční obchod. Obrat světového obchodu, vyjádřený v běžných cenách, se snížil na méně než třetinu předkrizového stavu. Krize také vyvolala vlnu celního protekcionismu, který se vedle vysokých cel projevoval i dovozními kvótami a dalšími překážkami mezinárodního pohybu zboží. Byla opuštěna volná směnitelnost měn za zlato, již dříve omezená proti stavu před první světovou válkou. Jiným projevem měnové krize byly devalvace, při nichž se zhoršoval kurz národních měn vůči zahraničí. V této podivné mezinárodní soutěži o větší míru znehodnocení vlastních měn šlo i o přechodný předstih k podpoře vývozu. Vytvořily se měnové bloky - librový, dolarový, zlatý v čele s Francií, a clearingový. Krizové zbídačení obyvatelstva vytvářelo podmínky pro sociální revoluce, ale vznikalo také sociálně politické podhoubí pro vypjatý nacionalismus a nastolení diktatur fašistického typu.

Ekonomická teorie a hospodářská politika hledaly cestu z krize v širokém uplatnění státních zásahů do hospodářského života. Byla opuštěna doktrína liberalismu a minimálního zasahování státu do hospodářského dění. V oblasti teorie to byl zejména britský ekonom J, M. Keynes, který zdůvodnil potřebu intenzivnějšího státního inter-vencionismu a v praktické hospodářské politice se nejznámějším příkladem nových přístupů stala realizace Nového údělu (New Deal) v USA po nástupu F. D. Roosevelta do prezidentského úřadu. Státní zásahy v USA i mimo ně se snažily omezit nezaměstnanost a rozšířit poptávku stimulaci investic a spotřeby, regulovat výrobu nucenou kartelizací a zainteresovat rolníky na snížení zemědělské produkce. Stát podporoval exportéry a sanoval banky ohrožené bankrotem. Ani rozsáhlý státní intervendonismus však nedokázal zabránit novému krizovému poklesu na sklonku roku 1937 a v roce 1938. V kapitalistickém světě byly státní zásahy něj rozvětvenější ve fašistických zemích. Jejich průvodními jevy bylo potlačení občanských práv a dělnického hnutí spolu s militarizací hospodářství a dalšími přípravami na nový válečný konflikt.

Po druhé světové válce se vlivem anticyklické politiky a dalších nástrojů státního intervencionismu, harmonizace hospodářské politiky vyspělých zemí a nastupujících integračních procesů charakter cyklického vývoje změnil Poklesy (recese) byly mírnější než dřívější krize a nezřídka se projevily jen snížením tempa růstu výroby. Časová rozpětí mezí recesemi se zkrátila na několik let a navíc se projevovala asynchronnost cyklů (v různých zemích neprobíhaly recese ve stejné době). Od konce války do ropného Šoku v roce 1973 byfo zaznamenáno Šest takových recesí, které postihly Širší okruh zemí. Ve všech případech zasáhly USA o většinou i Velkou Británii. První poválečná recese 1948-49 se ješfě neprojevila na evropském kontinentu. V letech 1958-59 se poprvé od konce války snížil index průmyslové výroby kapitalistického světa. V SRN se absolutně zmenšil objem průmyslové výroby až v letech 1966-67.

Příznačným rysem poválečného čtvrtstoletí byl relativně rychlý hospodářský růst. Průměrný roční přírůstek hrubého domácího produktu dosahoval ve vyspělých tržních ekonomikách v 50. letech přibližně čtyř procent a v dalším desetiletí pět procent. Ještě vyšší dynamiku růstu, označovanou někdy jako »hospodářský zázrak", docílily po opožděné obnově poražené země - SRN, Itálie a Japonsko, Podprůměrné tempo růstu vykazovaly z velmocí USA a Velká Británie, ačkoli i tam se vývoj profi meziválečnému období zrychlil. Předzvěstí zlomu vzestupného trendu se stala recese v letech 1970-71, provázená měnovou krizí,, která oslabila pozici dolaru a libry.

Od poválečných recesí se kvalitativně lišila krize v letech 1974-75, která svými mnohostrannými účinky představovala mezník poválečného hospodářského vývoje. Podnětem k jejímu propuknuti se stalo koncem roku 1973 skokové zdražení energetických surovin, zejména ropy. Nadvýrobu mnoha průmyslových produktů provázel nedostatek paliv, některých surovin, potravin a krmiv, což podnítilo inflační vzestup cen. Tato »stagflace« byla novým jevem v dě inách hospodářského cyklu, neboť v předcházejících krizích ceny kesaly. Na rozdíl od poválečných recesí probíhala tato krize současné ve všech významnějších kapitalistických státech, takže se obnovila časová synchronizace cyklického vývoje. Zvláštností této krize bylo i to, že se v ni prolnuly strukturální krize (energetická, surovinová a potravinová) a zostřila se inflace. V roce 1975 dosáhl pokles průmyslové výroby v průměru za celý kapitalistický svěř 7,5 % a poprvé v poválečném období se zmenšil fyzický objem světového obchodu. Nezaměstnanost dosáhla největších rozměrů od 30, let. Jen ve vyspělých kapitalistických státech se vyšplhala na 15 milionů osob.

Diferencovaný růst cen vedl k radikálním změnám cenových relací mezi různými výrobky, což ovlivnilo rozdílným způsobem hospodářskou situaci jednotlivých zemí. Ceny výrobků zpracovatelského průmyslu rostly pomaleji, takže průmyslově vyspělé státy musely za srovnatelný objem dovozu paliv, surovin a potravin směňovat větší množství exportovaných výrobků. Směnné relace (terms of trade) se vyvíjely v neprospěch vyspělých zemí (v minulosti převažoval opačný trend). Zhoršením směnných relací nejvíce utrpěly palivově a surovinově chudé vyspělé i rozvojové země, závislé zároveň na dovozu potravin. Ve výhodnější pozici se ocitly z velmocí USA a SSSR, a později také ty země, křeré v 70, letech zahájily rozsáhlou těžbu ropy, resp. plynu z mořského dna (V. Británie, Norsko, Nizozemsko). Země OPEC získávaly zdražením ropy ročně kolem 100 miliard »petrodolarů«.

Krizi z let 1974-75 překonávaly průmyslové vyspělé stály jen zvolna a další léta připomínala některými svými rysy pokrizovou situaci z 30. let. Nebyly využívány výrobní kapacity a zpomalila se obnova fixního kapitálu, při růstu výroby nadále přetrvávala vysoká nezaměstnanost, v řadě vyspělých zemí dokonce vyšší než za hospodářského poklesu. V průběhu roku 1979 pak začala druhým ropným šokem další krize, jejíž dozvuky pocitbvaly některé státy až do let 1982-83. Cena barelu ropy vyvážené zeměmi OPEC se zvýšila z 13,34 USD v lednu 1979 na 36,22 dolaru o tři roky později, čímž bylo dosaženo dvanáctinásobku ceny z podzimu 1973. V1 zemích OECD bylo registrováno 30 milionů nezaměstnaných, z toho v USA téměř 11 milionů a v západní Evropě okolo 13,5 milionu. Další vývoj přinesl pokles cen ropy a mnona jiných výrobků. Začalo poměrně dlouhé období plynulého hospodářského růstu, i když s podstatně nižšími procentními přírůstky než v 50. a 60. letech. Pozoruhodný pokrok se projevil v elektronice, informační a automatizační technice, robotíce, biotechnologiích a ve speciálních oborech chemie a strojírenství. Růst výroby podnítilo od konce 70. let také nové kolo zbrojení na vyšší technické úrovni v souvislosti se zostřením mezinárodní situace.

Za otřesů v 70. letech se tehdejší soustava státní regulace ukázala jako neúčinná a keynesovská hospodářská politika se dostala pod palbu kritiky zastánců neoliberálních teorií. Neoliberální (neoklasické) koncepce hospodářské politiky uplatňovaly od přelomu 70. a 80. let konzervativní vlády, které v této době vystřídaly předchozí sociálně reformní vlády. Orientovaly se hlavně na boj s inflací a na širší působení tržních sil bez ohledu na sociální důsledky v přesvědčení, že trh sám vyřeší hospodářské problémy. Součástí tohoto vývoje byla i reprivatizace státních podniků a odklon od indikativního plánování.

Ani nová hospodářská politika se však zcela nevzdala státních zásahů do hospodářství, ale jejich akcent přesunula v duchu monetaristické teorie na ovlivňování trnu kapitálu a měnového vývoje. Hospodářská politika neoliberálního typu se v 80. letech prosadila ve většině významných zemí a podporovala tendenci k internacionalizaci a globaíizaci hospodářských procesů. Cenou za to bylo omezování sociálních vymožeností, dlouhodobá nezaměstnanost a nepřímo i zhoršení podmínek hospodářského rozvoje ve třetím světě.

Na začátku 90. let zaznamenaly rozvinuté tržní ekonomiky zpomalení hospodářského růstu a v některých velkých zemích došlo i k absolutnímu poklesu makroekonomických veličin. Tato recese nebyla hluboká, ale trvala poměrně dlouho. Časově se vřadila do převratných událostí tehdejší doby, jako bylo zhroucení komunistických režimů v Evropě, propad makroekonomických veličin v postkomunistických zemích po začátku jejích systémové transformace, sjednocení Německa, hledání nových impulsů k prohloubení integračních procesů v Evropě, zpomalení dynamiky růstu Japonska a nástupu ČLR na cestu mezi hospodářské velmoci.

V současné době vstoupila světová ekonomika do období gradujících ofresů, kdy finanční krize se šíři z USA do dalších zemí a v globálním měřítku přerůstá v celkovou krizi hospodářskou a sociální. Stále více ekonomů neočekává brzké překonání krize a pokládá ji za nejtěžší od 30. let minulého století.                      

Václav PRŮCHA

Nové Alternativy

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 8469