Aktuality

Projev M. Grebeníčka před volbou prezidenta

kscmVážený pane předsedající, vážené paní poslankyně a senátorky, vážení kolegové poslanci a senátoři, vážení hosté, vážení kandidáti.

Jsou události o kterých stojí za to přemýšlet a ke kterým se nedá mlčet. Mlčení politika tím spíše člověka který spojil svoji politickou dráhu se stranou autentické levice by právem mohlo být považováno za nedostatek argumentů nebo dokonce zbabělost.

Své názory však nikomu nevnucuji neboť dobře vím, že každý člověk má svou vlastní životní zkušenost. Svůj neopakovatelný lidský osud, právo vlastního zhodnocení reality a vlastní volby hodnot. Toto právo jsem nikdy nikomu neupíral a narozdíl od exponentu jisté části politického spektra to nemám ve zvyku ani dnes. Dokonce si vážím těch, kteří nejsou hosty nyní a chtěji měnit neutěšený stav věcí. Někdy mám ovšem pocit, že hájit dnes v České republice myšlenku sociální spravedlnosti platí pomalu za neomluvitelný excentrismus. Ne, nepatřím k těm, kteří by chtěli nad volbou nového prezidenta České republiky přešlapovat. Prezident republiky má sice jen malý podíl na formování praktické politiky, avšak pro většinu občanů naší vlasti je hlavou státu i s mnohými iluzemi, které tento pojem vytváří.

Možná i proto veřejnost s jistou netrpělivostí či dokonce polarizací sleduje naše dnešní počínání. Nepochybně také proto, že ji není jedno kdo reprezentuje český stát. Proto i dnešní hlasování bude výmluvným signálem o tom, zda se český parlament obrací k minulosti a hodlá ji zakonzervovat, nebo zda chápe nutnost zásadních změn a tuto nutnost přijímá. A pokud kvůli tomu bude slzet jistá část vládní koalice, která nastolila režim s tváří jako dva týdny neholené struhadlo, tak se nad tím opravdu ale opravdu nehodlám trápit. Vždyť svoboda finančně a společensky dobře zajištěných elit je výrazně jiná než svoboda existenčně ohrožených vrstev. Zejména pak, když tyto elity mají eleganci a jasnozřivost tchoře v kurníku. Já nevím, prohlásil v roce 1993 herec Josef Sovák, do jaké míry je někdo chudý nebo bohatý. I já jsem musel něco omezit, třeba jízdy autem. S tím jsme ale počítali. Budete si muset utáhnout opasky, říkalo se. Tak jsme si je utáhli.

Teď si je ale máme utahovat zase, no a tohle už se mi nelíbí. Ne, nehodlám spekulovat o tom jak by asi Jiří Sovák, pokud by ještě byl tady mezi námi, komentoval dnešek, kdy se výrazně prohlubuje sociální propast mezi občany naší země a kdy v důsledku nehorázné vládní politiky jsou postiženy prakticky všechny generace, nejvíce však mladé rodiny s dětmi a důchodci. Mocenská arogance, přetvářka a nepravdy o ekonomickém zázraku a jedinečném ostrůvku prosperity ve střední Evropě, iluze o tom, že tržní ekonomika bez přívlastku je cestou k všeobecnému blahobytu, se tváří v tvář k likvidaci sociálního státu hroutí. A pokud to některý z kandidátů na funkci prezidenta České republiky nechce přiznat, tak nemá naději na moji podporu. Dámy a pánové, v posledních letech je nám vnucováno, že mnohé pojmy ztrácejí svůj obsah. Dříve nezpochybnitelné lidské hodnoty jsou neustále bagatelizovány, stávají se předmětem politického obchodu. Obětí nedůstojné reklamy nebo jsou odsouvány na okraj našeho vnímání.

Lidská sounáležitost je nahrazována tržní degradací mezilidských vztahů. Sociální citlivost a solidarita ponižující charitou, demokracie, politickou a mediální hrou. Na české politické scéně dokonce už neplatí ani takový předpoklad, že kandidát na prezidenta České republiky navrhovaný tou či onou parlametní stranou, nutně vyjadřuje její programovou orientaci. Po přečtení nejrůznějších komentářů na adresu letošní prezidentské volby si dovolím tvrdit, že to vcelku přesně charakterizoval profesor Jan Keller, který napsal: »První obětí amerického radaru se stal profesor Jan Švejnar. Komunisté neměli důvod podpořit jeho naděje ve třetím kole první volby. Kdyby tak učinili, stali by se nevěryhodnými před svými voliči. Od počátku zdůrazňovali, že jejich hlasy nedostane nikdo kdo se nedistancuje od stavby amerického radaru.«

Dále pak zmíněný autor trefně konstatuje. »Druhou obětí radaru se může co nevidět stát Martin Bursík. To v případě, že bude Švejnara prosazovat i nadále. Tím znemožní dohodnout se na nějakém jiném úspěšnějším kandidátovi a fakticky tak pomůže Václavu Klausovi na hrad.« Dámy a pánové, za sebe v tomto okamžiku otevřeně a nedvojsmyslně prohlašuji. Narozdíl od sociální demokracie, která dává jasně najevo, že chápe vážnost sitace, parlamentní špičky strany zelených na naši adresu, tedy na adresu komunistických poslanců a senátorů v podstatě říkají: Ať vás ani nenapadne si myslet, že bychom my a náš kandidát Jan Švejnar vyslyšeli občany, kteří odmítají cizí vojenské základny na území naší republiky. Navíc také opakovaně prokázali, že omezování sociálních práv občanů ze strany vládní koalice, vedené občanskou demokratickou stranou jim zas až tak nevadí. K čemu tedy, taková prezidentská koalice, která už dopředu je hluchá k oprávněným požadavkům občanů? Nic prý neprověří charakter člověka lépe, než hodina zkoušky.

Škraboška spadne, jak praví Lucracius a tvář se ukáže nahá. Je to pro vás dámy a pánové ze strany zelených opravdu tak nepředstavitelné, že byste spolu se svým kandidátem na funkci prezidenta České republiky veřejně zaručili a stvrdili požadavek referenda o pobytu cizích vojsk a rozmístění vojenských základen a zařízení na území České republiky? A je pro vás opravdu tak nemožné, zavázat se k tomu, že v parlamentu nebudete hlasovat pro vojenskou základnu, kterou za zády občanů vyjednává vláda vedená občanskou demokratickou stranou? Je pro vás opravdu tak nemožné zavázat se, že ve vzájemných vztazích se budeme chovat k sobě demokraticky jako rovný s rovným, s takovou politickou kulturou, kterou od nás spoluobčané očekávají? Dámy a pánové, politika je prý umění uchopit horké železo cizíma rukama. Někde jsem také přečetl, že snad jenom hlupák, když udělá chybu, následně tvrdit že to byla povinnost a snaží se prý dokázat ať to stojí co to stojí, že žádné jiné řešení nezbývalo. Proto se nenechám stavět před volbu buď a nebo a společně s vedením poslaneckého klubu komunistické strany Čech a Moravy hodlám hledat napříč politickým spektrem toho nejlepšího kandidáta na prezidenta České republiky. Je známo, že kdo nemá oponenta, nestojí obyčejně za mnoho. Také je známo, že nikdo z nás neví, kdo a kdy mu napíše politický nekrolog.

Jsem si vědom závažnosti svých výroků, ale chci věřit, že i pro zástupce jiných stran je vztah k této zemi, národu, řeči, ke kulturním tradicím víc než stranický kabát. Jsem pro takového prezidenta u kterého nebudu postrádat solidaritu a porozumění pro hodnoty obecně lidské, pro existenční starosti dolních deseti milionů občanů této republiky. Jednou snad už musí skončit stav, kdy se neustále hledá nepřítel, kdy se zneužívá moc, kdy se vydírá ekonomicky i sociálně. Velký myslitel české reformace Lukáš Pražský napsal, že nic z toho co je kolem nás není ani svaté, ani věčné. S ničím se nemusíme smiřovat a nic nejsme povinni snášet. V našem veřejném i soukromém životě není nic před čím bychom museli ustoupit, sklonit se docela bezmocně, před čím bychom museli rezignovat. Je to přes pět století, kdy byla napsána tato myšlenka. Platila tehdy, platí i dnes. Dámy a pánové, chci vás ujistit, že k volbě prezidenta České republiky přistupuji se vší vážností. Jsem si však vědom toho, že v tom našem chaotickém parlamentním vesmíru hraje mnohdy náhoda větší úlohu, než obecné pravidlo.

Děkuji vám za pozornost.

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 2559